DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Stopy ve sněhu

o knížce | recenze | obrázky

Výlet do kanadské pustiny Opět Kanada a opět sever. Tentokrát to ale není Yukon a Aljaška. Na místo děje se dostáváme po trase Toronto – Winnipeg a dva dni dále na sever do místa zvaného The Pas, odsud pak k Macnairovu jezeru. Toto místo existuje – odkaz, a soudě podle webových stránek tam může být velice hezky. Najdete je i na méně podrobných mapách, po železnici 800 km z Winnipegu, asi na 54 rovnoběžce, orientačním bodem je jezero Cedar lake. Dnes železnice vede mnohem dál na sever, až do osady Churchill, na 59 stupni, na břehu Hudsonova zálivu. Ovšem pokusíme-li se vyhledat na webu jezero Macnair, dopadneme poněkud hůře. Pohled na mapu vás vyděsí, protože všude kolem najdete jen tisíce malých modrých skvrn, tu a tam propojených modrými nitkami. Náš hrdina plul se svým strýcem na kanoi ještě šest týdnů směrem k severu, a ve kterém místě uvízli, mi zůstává záhadou. Soudím, že místo děje je někde na hranici mezi provincií Manitoba a Severozápadním teritoriem, několik set kilometrů západně od Hudsonova zálivu. Ale pro děj knížky to není důležité. Kdo chce, snadno se bude orientovat podle dvou map, které najde v knize (autor Jaromír Vraštil). Hrdinou knihy je Jamie, bílý hoch, sirotek, žijící na severu ve srubu svého strýce. Jeho přítelem je indiánský chlapec Awasin z kmene Kríů. A aby byl román dramatický, chlapci se neuváženě vydají na sever k indiánskému kmeni Čipvejů, a ještě nerozvážněji si s nimi vyjedou na několikatýdenní lov sobů, a pak stačí ztřeštěný čin, rozbitá kanoe, a máme tu dva robinzony. Přesné datování není z knihy zřejmé, ale Jamieho rodiče zahynuli při dopravní nehodě, tudíž se předpokládá, že Mowat situoval děj do současnosti. Kniha poprvé vyšla v roce 1956. Civilizace však k indiánům příliš nepronikla, více méně používají jen pušky, které jim usnadňují lov, a čím dále na sever, tím se stopy civilizace ztrácejí a původní osadníci žijí nadále svým přírodním životem. Panují mezi nimi velké nesváry, a proto se indiáni bojí překročit hranici, za níž žijí Eskymáci. Co si počnou dva chlapci sami v divočině, koncem léta, kdy každou chvíli může nastat zima. Naštěstí je tu Awasin, syn přírodního národa. Je to sice muž a nikdy se nezabýval ženskými pracemi, ale stačil toho dost okoukat. Hoši si totiž musí postavit obydlí, nalovit ryby a soby, aby měli potravu a kůže, protože nemají ani oděv, ani boty. Awasin dokáže rozdělat i oheň, metodou bílému muži značně cizí. Štěstím je, že se poblíž objeví uzavřené údolí, kde rostou i stromy, takže hoši mohou postavit srub a získat zásobu paliva. Ovšem – kdo z nás by dokázal jen s malou sekyrkou postavit srub? Přiznejme, že přežití obou hochů v krutých mrazech se rovná zázraku. Pomáhají také šťastné náhody – zatoulají se sem dva psi, kteří se snadno dají ochočit a později táhnou saně, kolem právě táhnou tisícová stáda sobů, která jsou velkým zdrojem masa a surovin, a rosomák ujídající zásoby záhadně zmizí a grizzlyho se povede zlikvidovat, i když až po velkém úsilí. A aby všechno nešlo tak hladce, tak oba hochy popadne tak velký stesk po domově, že se v největších mrazech vydávají na jih, a nepočítají ani se změnou počasí, ani se sněhovou slepotou. A pak se ukáže, že to s těmi Eskymáky není tak strašné, protože už i mezi ně dorazily stopy civilizace. Velmi zajímavý je motiv kamenného domu. O tom, že Vikingové dosáhli amerických břehů, dnes už není sporu. Ale kamenný dům je situován dobře tři tisíce kilometrů daleko od východního pobřeží Kanady. Je to autorova smyšlenka nebo skutečně lze nalézt v centrální Kanadě podobná stavení, hrobky vikingských bojovníků? Leccos o tom může napovědět svazek 192, kde byl znovu vydán román Stopy ve sněhu, současně s patrně navazujícím románem Kletba Vikingova hrobu. Stopy ve sněhu se v originále jmenují „Lost in the Barrens“; slovo „barrens“ zde znamená pustinu, pláň. Kniha by se tedy vlastně měla jmenovat „Ztraceni v pustině“, ale je tu už kolize se svazkem 025 (Francis Bret Harte, „Ztraceni v pustině“). Původní název této knihy je ovšem „Waif in the Plain“, čili „Nalezeni v pustině“. Kdyby si naši redaktoři pořád nevymýšleli, měli teď o jeden problém méně. Motiv stop objevených poblíž stavení je skutečně jen okrajový, a pro název knihy naprosto nevhodný. Ale s tím už teď nic nenaděláme. Ale jinak lze říci, že tento svazek KOD je mimořádně čtivá a dramatická kniha, jaké se ze sibiřských plání těžko dočkáme. K ilustracím Jaromíra Vraštila není co namítat, a obě mapy jsou skutečně milým osvěžením, zejména tu druhou z nich budete muset při četbě použít velmi často. Obálka originálního vydání.