Muž a pes

obr

autor : Kadlecová Marie M.

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Druhé vydání 1972, 10 000 výtisků. Dobrodružné a odvážné putování po souostroví Nového Zélandu. V roce 1877 se přijel Ondřej Rejšek, Rakušan českého původu, zůstal zde plných 11 let a za tu dobu procestoval celé území Nového Zélandu. Nasbíral velké množství rostlin a nerostů a získal i některé vyhynulé druhy ptáků. Myslím, že toto je jediná kniha z edice KOD, která zavádí čtenáře na Nový Zéland (je-li tomu jinak, omlouvám se). Jde o skutečný příběh, napsaný podle deníků Ondřeje Rejška, občana Rakousko-Uherska, ale Čecha, byť žijícího v Linci. 11 let prožil tento muž na Novém Zélandu, a to jako výzkumník přímo v terénu, doprovázen svým věrným druhem, psem Césarem. Již samotné tyto deníky musí být jedno velké dobrodružství, i když budou jistě spíš popisného a vědeckého charakteru. Ona také tato kniha není jednolitým románem s jedinou zápletkou, kterou je třeba vyřešit. Zápletkou je zde příroda a proti ní stojí osamocený člověk, provázený svým osem. Césara vlastně sledujeme po celou dobu jeho života, tedy od chvíle, kdy si jej jako štěně odnesl Rejšek domů, až do jeho smutného konce. Mladý muž je zaměstnancem Christchurského muzea a je pověřen výzkumem ptactva a sběrem vzorků. K tomu je třeba podotknout, že toto muzeum jsem navštívil a vím, že vycpaných ptáků je zde vystaveno skutečně hojně, osobně si připomínám asi desítku kiviů, kteří jsou v knize uváděni jako „pštrosíéci“. Těžko říct, patří sice do stejného řádu (běžci), ale jako pštrosi mi nikdy tito roztomilí tvorové nepřipadali. Vím, že Nový Zéland je ptáků plný, ozývají se odevšad, hulákají jako na lesy, a – nikde je není vidět. Jen drzí papoušci kea žebrají u vjezdu do Homerova tunelu a koroptvi podobné weky se drze promenádují po chodníku a v parcích, a dokonce se veřejně rozmnožují, což se mi podařilo zachytit na video. Savci na ostrovech nežijí, s výjimkou ploutvonožců. Tento nedostatek „napravil“ člověk, který zde chová sví stáda ovcí, krav, koní i jelenů. Kvůli tomu musela vzít za své ohromná část původního pralesa, jež je nahrazena pastvinami, a k vyhynutí málem dospěly i obrovské stromy kauri, damaroně. Sám Rejšek tuto smutnou skutečnost předvídá, ale v jeho době ještě nebyla situace tak tragická. Náš cestoval se samozřejmě setkával i s Maory, a to nebyli dnešní civilizovaní obyvatelé ostrovů, ale skutečné divoké kmeny, a ty mnohdy nechápaly, proč a co tady ten zvláštní muž vlastně dělá,. Troufám si říct, že mu v jednu chvíli šlo o život, protože se dokonce vloupal na posvátná území… Rejšek byl skutečně dobrodruh a několikrát mu šlo při jeho cestách o život, zejména ve chvíli, kdy uvízl ve skalní rozsedlině. Člověku se nechce věřit, že by jej dosud pes se svým instinktem dokázal vyhrabat, ale stalo se, a Rejšek si jistě nevymýšlí a autorka teprve ne. Césarova inteligence vynikne ve chvíli, kdy si asistent Dobson pořídí také psa, ale je to rozmazlená, neukázněná a svéhlavá fena, kterou nakonec začne opovrhovat i sám César. Ostatně ani tento asistent z toho nevyšle nijak dobře, protože se nikdy nesžil s divočinou tak jako Rejšek a nebyl tak zapálen pro věc. A příroda našemu cestovateli ukazovala i tu nehorší tvář, protože je známo, že novozélandské počasí sestává především z deště (mohu dosvědčit). Navíc je zde takřka bagatelizováno týrání ze strany místních písečných much (sand flies). Ty jsou ovšem zalezlé skutečně jen za deště, jinak štípou jako o život. Doplňuji, že jsem byl poštípán pouze jednou, protože většinu času – pršelo. Celá kniha je psána spíše z hlediska člověka než z hlediska psa, autorka se vžívá do mysli inteligentního zvířete a snaží se objasnit ty její složky, které vedou k tomu, že byl takovým věrným společníkem. Nejsem chovatelem psů, takže nemohu posoudit, ale zdá se mi, že César byl i mezi chytrými psy úžasnou výjimkou. Otázkou je národnost a státní příslušnost autorky, v knize se tato záležitost moc nerozmazává a další informace nemám. Vyslovuji však vážné podezření, že žije (nebo žila) na Novém Zélandu, protože za vysvětlivkami lze najít zmínku o odborné revizi, kterou provedl dr. Vladimír Kadlec, člen Novozélandské Polynesian Society. Nebo to byl jen člen korespondent? Shoda s příjmení autorky je velmi, velmi nápadná. Typický pro tehdejší dobu je závěrečný povzdech Aloyse Skoumala: „Mnohdy jsem toužil se aspoň jedinkrát na Nový Zéland podívat. Vím, že se toho nedočkám, a je mi smutno. Kdyby to nebylo tam k protinožcům tak ukrutně daleko…“ Obrázky Jiřího Krásla pomalu začínám brát na milost, už jsem si zvykl. Ale stejně si musím položit otázku – co je vlastně na obrázku na straně 131?


knížky z edice

Novou zemi pro divoká zvířata

Vzrušující příběh západoněmeckého autora spojuje i

více »

Dobrodružství opeřeného hada

Do malé podhorské vesnice Fabiaku v Pyrenejích při

více »