Tři útěky z Korintu

obr

autor : Makowiecki Witold

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

První vydání 1961, 25 000 výtisků Druhé vydání 1975, 30 000 výtisků, komplet nové ilustrace Miroslava Váši - viz vpravo. Znovu starověk Tato kniha je volným pokračováním svazku 037 Příhody Řeka Melikla. Setkáváme se tu proto se stejnými postavami, především meliklem, který však hraje spíše epizodní úlohu, Polynikem, kterýž děj ovlivní víc než by mu asi bylo milé, a také Kaliem, který se však trochu křečovitě objevuje až v samém závěru. Hrdinou románu je však někdo jiný, dvanáctiletý Diossos, který se snaží zachránit sebe a svou rodinu před otroctvím, do něhož jej uvrhne krutý a bezcitný otčím, neschopný platit své dluhy. Mimochodem, originální název knihy, Diossos, se zdál české redakci málo atraktivní, a proto jej změnila. Bohužel, tento strašlivý zvyk dodnes přetrvává. Z Korintu se totiž prchá pouze dvakrát, to, zač redakce považuje třetí útěk, je ve skutečnosti triumfální návrat. Řekněme si hned na začátku, že tato kniha je mnohem drsnější než již zmíněné Příhody Řeka Melikla. Zatímco tam dochází k zabíjení de facto až v závěrečné bitvě, v tomto románu jsme doslova svědky vražd v přímém přenosu, a pokud ne vražd, tak často zde dochází k hrubému násilí. Román má dokonce hlavní zápornou postavu, nikoli jedinou, je jáí korintský otrokář Choreos, který dokáže na slavnosti před zraky všech ostatních zabít pro malý přestupek mladého otroka. To rozpoutá celý řetězec násilných událostí, protože hend na místě má mladý Polynikos tmu před očima a mrtvého otroka se na místě pokusí pomstít. Další odporný typ, Terpnos, je zavražděn při pokusu dostat Diossa z vězení, a prsty v tom má opět Polynikos. K tomu musím dodat, že ač všichni stojíme na straně utlačovaných, právo tehdy bylo na straně otrokářů. Vražda otroka tedy byla vlastně jen morálním přestupkem, asi jako kdyby dnes dal někdo na recepci facku dítěti. Osvobození otroků násilím byl trestný čin se všemi důsledky krutě trestající spravedlnosti. Pravdou tedy je, že celou dobu sledujeme protizákonné jednání skupiny mladých lidí. Na jejich obhajobu nutno dodat, že počátek byl rovněž v porušení platných zákonů, protože Diossův otčím, jakýsi Dromeos, prodá svou rodinu do otroctví, ačkoli na to má právo jen skutečný otec, a nikoli otčím. Ale kde jsou všichni obhájci a advokáti, když jde o zisky… Diossos však prchne, protože má věrného spojence, velmi zlého psa Argose, který má rád vlastně jen jeho. Úkryt v psí boudě překvapil i mne, který a to už jsem za svůj život něco přečetl. Cestuje do Milétu za svým přítelem Polonikem, tajně milujícího jeho sestru, a doufá v pomoc. Nutno dodat, že tato cesta je patrně na tehdejší dobu čirou fantazií a prakticky asi bylo nemožné, aby se malý hoch dostal tak daleko za moře. Ale autor si to přál. Do hry vstupuje Vejanus. I toho známe z knihy Příhody Řeka Melikla, i když tam ještě neměl jméno. Je to bývalý galejník, který za Meliklovy pomoci zorganizoval vzpouru na sparťanské lodi a nyní mu nezbývá nic jiného než živit se jako pirát. Dovídáme se leccos o praktikách tehdejšího obchodu s otroky, a to zejména v závěru, kdy je Celá rodina skutečně prodána Féničanům. Jak to bylo doopravdy, to už tady prozrazovat nebudu, knihu si přečtěte sami, protože je docela čtivá a skutečně dobrodružná. V druhém plánu nás Makowiecki nenápadně seznamuje s dvěma důležitými fenomény řecké historie. Tím prvním jsou hry, v tomto případě se jedná o hry istmické, jednu ze čtyř největších akcí, kterou Řekové v tomto ohledu pořádali. To, že v běhu zvítězí právě Polynikos z Milétu, to už je autorova licence. Tím dalším je ale kolonizace, čili šíření řeckého národa a řecké kultury daleko za původní hranice Řecka. V závěru knihy e také všichni naši hrdinové stěhují daleko na pobřeží Černého moře, kdesi k nynější turecké a gruzínské hranici; až tam dosahoval řecký vliv, naproti tomu vděčíme Řekům založení takových měst jako jsou Neapol nebo Marseille. Musím podotknout, že tentokrát se mi podařilo navštívit dějiště této knihy. Starověký Korint tak, jak jej popisuje Makowiecki, už neexistuje. Zničila jej v druhém století př. n. l. římská vojska, a to tak dokonale, že nový Korint, který byl později založen, stojí na jiném místě. Právě tento nový Korint, vlastně už římské město, dnes navštěvují zájezdy. Stojí pod strmým kopcem s pevností Akrokorint pod žhavým řeckým sluncem, zbylo zde několik sloupců Apollónova chrámu a několik ulic, v nichž lze rozpoznat ještě malé krámky, i když tedy Řekové, stejně jako dnes, určitě obchodovali na ulici. Nedaleko lze najít šest kilometrů dlouhý korintský průplav, který mnozí toužili vykopat už ve starověku; Nero s tím dokonce začal. Přístav, z něhož se v naší knize třikrát prchá, musel být na straně Egejského moře, a nikoli korintského zálivu, to by bylo silně nepraktické. Lodě se přes korintskou šíji přepravovaly pomocí zvláštního zařízení po souši, což muselo výt technicky velmi zajímavé. Ale o tom Makowiecki už nic nepíše. Obálka originálního vydání.


knížky z edice

Kříž proti kříži

Pohled na křižácké výpravy byl dříve zkreslován ro

více »

Bílý Tesák

Druhé vydání 1957, 30 000 výtisků, v prakticky ste

více »