DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Zlato na Espaňole

o knížce | recenze | obrázky

Nejslavnější plavba Sliboval jsem Kryštofa Kolumba, tady je. Je sice admirálem první výpravy do Nového světa, ale v knize Jiřího Hronka hraje nevýraznou roli, a troufám si dokonce říci, že místy trapnou. Hlavním hrdinou příběhu je chudý chlapec Pedro, který uteče na Kolumbovu loď ve strachu před svatou inkvizicí. Jeho společník totiž kšeftuje se svatými ostatky, které si sám vyrábí. Když Pedro tuto skutečnost zjistí, nastrčí namísto ostatku rybí kost. Prosím, ale že by se do toho musela vložit rovnou inkvizice? Buď jak buď, byl to důvod k útěku. Pedro se octne na Santa Marii i se svým psem. Pohříchu, během celé knihy se hovoří o psu a ani jednou se autor nebo Pedro nepokusili dát nešťastnému zvířeti jméno. Na palubě slavné karavely (prý to ale byla karaka?) vládne bezvládí. Zdá se, že námořníci (pěkná sebranka) si dělají, co chtějí, a není tu nikdo, kdo by jim velel. Dokonce i ve chvíli, kdy jde Pedrovi o život, protože má být pověšen na ráhno, není na lodi nikdo, kdo by rozhodl tak anebo jinak. Dokonce i Kolumbus se tváří, jako kdyby se ho to netýkalo. Slavný admirál nemá autoritu u šlechty, což se celkem vědělo, ale kde je nějaký kapitán, první důstojník nebo lodník, který by posádku přiměl k nějaké práci? Obávám se, že Hronek tuto stránku podcenil, protože bez řádného velení by loď s touto posádkou nedoplula ani na Kanárské ostrovy, natož na druhou stranu oceánu. Na začátku knihy najde čtenář seznam jednajících osob. Mnohé z nich jsou historické, a tady je autor vázán historickými fakty. Hronek to vyřešil tak, že je připouštěl na scénu cop nejméně, o to víc hrají ostatní. Je tu především záhadný Juan, Pedrův přítel, a pak Luis (odsouzenec pro vraždu), naopak Pedrův nepřítel. K tomu přistupuje ještě skvělá postava Pedra de Salceda, admirálova pážete. Ač je to postava historická, patrně se o něm neví nic jiného než že s výpravou cestoval, a tak jej autor zapojuje do děje. To, co předvádí, je typická šikana, ovšem Pedro si to nenechá příliš líbit, a tak není divu, že ti dva jsou často v sobě. Kolumbova cesta přes oceán a její průběh, to je mnohokrát popsané téma a Hronek tady nemůže přinést mnoho nového. Za zmínku snad stojí jen schody namazané mýdlem, malá past na Salfeda, ovšem nehoda potká samotného admirála. To je přece jen trochu silná káva, nechce se mi věřit, že by někdo v deset hodin večer počítal s tím, že až do rána po schodech nikdo nepůjde… Zajímavým způsobem se vysvětlí ztroskotání lodi Santa Maria. Kormidelník svěří Pedrovi kormidlo (nezkušenému plavčíkovi?) a jde se zašít, Salcedo Pedra urazí a to je nutné ihned ztrestat. Kormidlo zůstává bez obsluhy… Podle mého soudu je lepší druhá část knihy, která líčí osudy hrdinů po odplutí Kolumba zpět do Španělska. Jak je známo, zůstala zde posádka v pevnosti Navidad. Když se Kolumbus opět vrátil do Ameriky, zjistil, že indiáni celou posádku vyvraždili. Nikdo nikdy nepodal reálné vysvětlení, což je skutečně úrodná půda pro romanopisce. Hronek vyslovil svou teorii. Nenasytnost bělochů po zlatě vedla k řetězu konfliktů a navíc jednali s indiány jako s otroky, což si patrně žádný národ na světě nenechá dobrovolně líbit. Bílých mužů bylo málo, velmi málo, a byla to vlastně poslední šance domorodců v přímém střetu zvítězit. Hronek popisuje celý řetěz událostí, jejichž hlavním hrdinou je Pedro a mladý indián Kainó. Nutno dodat, že děj je poněkud složitý a někdy se čtenáři ne dobře daří jej sledovat. Přesto má ale několik výrazných bodů. Úprk Kana z lodi plující do Evropy, střetnutí s domorodým kouzelníkem, a hlavně pak okamžik, kdy bílý muž zahyne v bažině, kam jej Kainó úmyslně zavede.utonulý muž měl na dosah nesmírné množství zlata. Nutno dodat, že tento muž byl vrahem,dívky blízké Kainóovi. Pedro je pro svou rezavou čupřinu považován za vtělení boha Quetzacoatla, autor tedy předpokládá spojení indiánů na Espaňole s mayskými kmeny. Navíc také vyslovil teorii, že jeden bílý muž z výprav Vikingů se před dávnými staletími rovněž zatoulal v tato místa. V každém případě však čteme zajímavý příběh, který skutečně škobrtá jen místy a neproviňuje se proti historickým faktům. Ilustrace Vladimíra Brehovszkého jsou tentokrát pojaty trochu jinak, nejsou to totiž perokresby. Nevím, jak tuto techniku nazvat, protože se domnívám, že to není kvaš. Řekl bych, že jsou to kolorované kresby, ale jsou vytištěny černobíle.