Lovec jelenů

obr

autor : Cooper James Fenimore

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Druhé vydání 1991, náklad neuveden. Nový překlad (Jiří Josek), nové ilustrace (Karel Přibyl). Western z východu Toto je první svazek velkého románového cyklu Fenimora Coopera, jehož hlavním hrdinou je Nathaniel Bumppo, zde zvaný Lovec jelenů. V KOD se již objevil Poslední Mohykán, ale bylo to přepracované a zkrácené vydání. Redakce nyní přistoupila k úplnému překladu a postupně vydá všech pět částí, jež ovšem tvoří samostatné romány. Kniha je neobyčejně objemná, ve srovnání s předchozím svazkem KOD má dokonce o pár stránek víc - takřka 32 AA, což je 640 normostran. Vypadá docela objemně a je to hezký špalíček, první vydání je šedozelené, podruhé vyšla, nemýlím-li se, v hnědé podobě. Co však je asi nejhorší - není to totiž vůbec kniha pro děti, a obávám se, že většinu dětí ani nebavila. Já jsem se k ní dostal jako čtrnáctiletý a dokázal jsrm tehdy knihu přečíst, podruhé už nikdy, i když, připouštím, jsem si rád zopakoval poslední dramatickou stovku stránek. Ovšem v porovnání s dalšími svazky série je Lovec jelenů akčním dramatem. Společně s Posledním Mohykánem patří totiž k té lepší části. Ke čtení této kniyh člověk potřebuje dopst životních zkušeností, znalost americké historie a smysl pro etnografii. Teprve potom si dokáže náležitě vychutnat s plnou znalostí věcí popsané americké reálie 18. století, kdy divoký západ ještě ani nedosahoval k velkým jezerům. Postavami, které celou sérii spojují, je Natty Bumppo a jeho přítel, náčelník Mohykánů Čingačgúk neboli Velký had. (Jistě si připomenete dobový film s podobným jménem - tak to měl být taky on). Setkáme se i s Čingačgúkovou squaw zajímavé jménaho - Tiše, ach, tiše!, několika bledými tvářemi bydlícími ve srubu na jezeře, dvěma bílými squaw, Hetty a Juditou, a hlavně proradným kmenem Huronů, který usiluje Jelenobijci o život. A jak už je u Coopera zvykem, než se dostane k akci, přečteme 400 stran; mimochodem podobným nešvarem trpí i Walter Scott. Seznámíme se se všemi aktéry děje a je za námi 150 stran. Srane se něco málo a jsme skoro na konci, a teprve teď Jelenobijce stojí u mučedního kůlu, zato tam vydrží někiolik kapitol. Vím, je to tvrdé hodnocení, jsem o 200 let mladší a vím toho o literatuře trochu víc, ale kdoví, zda bych knihu napsal lépe. Určitě ne, protože o životě Indiánů i bílých osandíků nevím vlbec nic, a stavba dramatu bývá tou nejošidnější záležitostí. Cooper ji zde ještě zvládl, i když s vypětím sil. V Posledním Mohykánovi si počínal ještě lépe, aby pak upadl do šedého světa nudy. Ještě slovo k ilustracím - na knihu jsem dlouho dychtivě čekal, a pak jsem byl zklamán, protože jsem jaksi automaticky očekával Burianovy perokresby. Jaromír Vraštil mi tehdy jaksi nepadl do oka a smířil jsem s ním až po letech. I jeho ilustrace mají své kouzlo, ale myslím, že až v době, kdy poněkud změnil svlj styl, což nastane ovšem asi za dva roky. To nejhorší z Fenimora Coopera Ty nejbožštější lapsy tohoto románu už dávno před námi odhalil Mark Twain (1835-1910). Je zábavné si představit vysmívanou pasáž do slova a písmene zfilmovanou. Dokonce ani ve východoněmecké indiánce Náčelník Velký had (1967) s Gojkem Mitičem, která je rovněž jednou z adaptací jinak výtečného románu, k takovéto doslovnosti chvála bohu nedošlo. Lovec jelenů vyšel poprvé česky zřejmě roku 1889 pod titulem Šelmobijce a následovala vydání v letech 1908, 1909, 1928 a 1960. Roku 1991 byla vydána úprava Jiřího Joska... Teď však už dejme slovo nemilosrdnému humoristovi. „V oblasti dobrodružného románu platí devatenáct pravidel, která vládnou literárnímu umění. V Lovci jelenů jich Cooper porušil osmnáct. Tato pravidla například požadují, aby autor ani postavy příběhu nevydávali před čtenářem hrubé nesmysly za „loveckou dovednost“ a „jemné umění lesa“. Lituji, že mi místo nedovoluje uvést několik tuctů příkladů jemného umění lesa, jak je předvádí Natty Bumppo (Kožená punčocha) a někteří jiní cooperovští odborníci. Znal-li Cooper skutečně, co se v přírodě děje, dokázal to utajit s uměním skutečně jemným. Například: Jeden z jeho bystrých indiánských odborníků Čingašgúk ztratil stopu člověka, kterého sleduje lesem. Stopa je zřejmě beznadějně ztracena. Vy ani já bychom ji nikdy nedokázali nalézt. Jinak tomu bylo s Čingašgúkem. Čingašgúk nebyl dlouho na rozpacích. Odvedl proudící potok z koryta a tam, v kalu na starém dně, byly stopy po mokasínech onoho člověka. Proud je nespláchl, jak by je spláchnul ve všech jiných případech – ne, i věčné zákony přírody musí přestat platit, chce-li Cooper pověsit čtenáři na nos kus jemného umění lesní moudrosti. V příběhu Lovec jelenů má Cooper vodní tok, který je v místě, kde vytéká z jezera, padesát stop široký. Brzy se zužuje na dvacet stop, když se bez jakékoli uvedené příčiny vine dál v zátočinách, ačkoli by se mělo požadovat zdůvodnění, proč si nějaký tok takhle počíná. Když Cooper na onom prvním místě zařídil, aby byl proud široký oněch padesát stop, neměl k tomu žádné zvláštní důvody, vzápětí však jej zúžil na méně než dvacet stop, aby to vyhovovalo několika


knížky z edice

Ostrov tisíce drahokamů

První vydání 1964, 30 000 výtisků. Druhé vydání 19

více »

Lovec kuguárů

Kdo z kluků aspoň někdy nezatoužil stát se lovcem,

více »