Zajatci pardálí soutěsky

obr

autor : Ananjan Vachtang

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Celkem tři vydání. První vydání 1959, 31 000 výtisků. Druhé vydání 1974, 32 000 výtisků. Třetí vydání 1988, 40 000 výtisků. Zimní robinzonáda Netvrdím, že tohle je nejobjemnější svazek KOD, ale svou tloušťkou na pohled přece jen trochu vyděsí. Ty knihy, které mají více stran, jsou milosrdně rozděleny do dvou svazků, ne tak Zajatci Pardálí souitěsky, dílo arménského autora. Dílo má 29,6 AA, což dá bratru 600 rukopisných stran. Kniha má 595 stran. Ta obezita je dána neuvěřitelnou tloušťkou papíru. Pro srovnání, svazek 28, Plavčíci kapitána Bontekoea, má 28,54 AA, tedy asi 570 stran, ale jen 441 tiskových stran. Tiskárna rozumně použila menší písmo i tenčí papír. Zajatci Pardálí soutěsky měří 4 cm. Abych to zakončil, je to extrém, který se velmi špatně čte v posteli. Jak je kniha tlustá, tak je rozvláčná. Letmo se ještě pamatuji, o čem byla, i když je to zhruba 47 let, co jsem ji četl a přečetl. Pět arménskýcb dětí se neprozřetelně na podzim vydá do hor, a když se spustí sněhová lavina, mají zatarsenu cestu zpět a prožíjí zde jako robinzoni, nemýlím-li se, dva měsíce. Při tom se samozřejmě tříbí charaktery, jak už to v takových knížkách bývá. Redakce tady ovšem elegantně obešla povinnost vydávat sovětské autory a opět se tak vyhnula Gajdarovi i Vaskovi Trubačovovi. Budiž jí za to dík, Zajatci Pardálí soutěsky se dají číst i dnes, protože sovětských reálií je tam skutečně velmi, velmi málo. Nu, když jsem teď po letech knihu opět přečetl, musím trochu poopravit výše uvedené tvrzení, či spíš jednu maličkost z něj. Sovětských reálií je tam přece jen o něco víc. Vše se odehrává v Arménii, v dolině řeky Araks. Měl jsem to štěstí Arménii navštívit v roce 1977. Zvolil jsem si tehdy zájezd do Velké země namísto válení se u Jadranu. Udělal jsem dobře, dnes se do Arménie už příliš nejezdí. Je to škoda. Je to velmi zajímavá země a je úplně jiná. Navštívil jsem Jerevan, Ečmiadzin (sídlo místní církve, to načerno, cizinci tam nesměli), chrámy Zvartnoc, Garni a Gegard, a taky jezero Sevan, které mne okouzlilo především chladem. Pokud bylo vidět do dálky, a ono mnohdy moc nebylo, skutečně jsme mohli spatřit široké údolí Araksu popisované autorem, a hlavně dva vrcholky Araratu. Pohříchu oba kopce jsou už za tureckou hranicí. Turci měli údajně námitky proti tomu, že Arménie má Ararat ve znaku, ale moc neuspěli. Z tohoto hlediska je ostatně dost nelogické, jak mohou mít Turci ve znaku Měsíc… Když konečně vrchol Araratu vykoukl, byli jsme právě na letišti, a veškerý pokus o fotografování skončil u direktiv nějakého místního slídila. Mluvil velmi dobře rusky… Radili nám, abychom to s ruštinou moc nezkoušeli, a velmi se nám to osvědčilo. I když jsme nakonec u ruštiny jako u dorozumívacího jazyka skončili. Děj knihy se odehrává v sovětských reáliích, a tak se jim autor nemůže vyhnout. Ale hned tady máme skladníka Parujra, pěkného vykuka, podvodníka a současně velmi vlivného člověka, který využívá toho, že v místním kolchoze je pěkný … ehm … nepořádek. Ananjan projevil dost odvahy, protože napsal, jak to asi za Sovětů na vesnici běžně fungovalo, a ono to patrně funguje i dnes. Prostě někdo si udělal ze státního soukromý podnik a nikdo na něj nemohl, protože měl známé naprosto všude. Děti se sice dušovaly, že po příštích volbách tomu bude jinak, ale kdo ví… Nu, nakonec s těmi, kdo škodili socialismu, autor zacvičil až příliš snadno, asi dal na radu uvědomělých dětí. Jinak se politické záležitosti řešily až v závěru, ve chvíli, kdy by kniha měla být nejdramatičtější. Navíc si tam děti chvíli četly z učebnice a nevím, proč vytáhl Ananjan zrovna Majakovského – cituji: „Lid Ruska zpřelámal okovy carské, Rusko je v bouři, Rusko se zmítá, to Vladimír Iljič, daleko ve Švýcarsku, vzrušeně nad kupou žurnálů čítá…“ Zkuste se zamyslet nad smyslem těchto veršů a možná, že vám z toho vyjde to co mně: absurdita a naprostá beznaděj. Ale dosti politiky, pryč s kolchozy a úplatnými skladníky. Máme tady příběh. Příběhy prožívají lidé, a my jich tu máme pět. Pět dětí, pět příběhů, pět charakterů. Ašot, potrhlý mladík s autoritářskými sklony, nadějný budoucí funkcionář Komsomolu a jistě i byrokrat, tak si ho dovolím charakterizovat, protože má k této kariéře všechny předpoklady. Po pravdě je to on, kdo zavinil celý ten malér, prostě proto, že se nemístně vychloubal. Připusťme však, že to je běžná vlastnost mnohých chlapců jeho věku, takže bych jej z ničeho nevinil, rozum měli mít ostatní. Ovšem kdyby ho měli, nebyl by příběh, a proto se vše stalo tak, jak se stalo. Protože má vůdcovské sklony, stane se velitelem skupiny zajatců, aby poznal, co to znamená velet nesourodé skupině lidí, když člověk nemá přirozenou autoritu a má sklony se předvádět víc než je zdrávo. Ananjan mu to vysvětlil velice hezky, uspořádal nové volby. Ašot ale umí nejlépe lovit (nebo si to aspoň myslí) a vyzná se v přírodovědě, a navíc je uvědomělý, takže chce, aby i jejich trosečnictví mělo nějaký užitek, což se nakonec díky dvěma objevům i podaří. Gagik, věčně vtipkující hoch, zdán


knížky z edice

Divoký Anda

U prvního vydání z roku 1969 není v knize uveden ú

více »

Muž přes palubu

Druhé vydání 1982, 38 000 výtisků. Své povídky o m

více »