Duch Llana Estacada

obr

autor : May Karl

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Učili nás, že je to brak Největší zásluhou této knihy je, že vůbec vyšla. Končila 50. léta, která znamenala „revoluci“ ve vydávání knih. Westerny a zejména knihy Karla Maye se dostaly jako první na seznamy novodobých Koniášů. Ve škole nám byly kovbojky předkládány jako vůbec ten nejhorší odvar braku, přičemž se vůbec nesmělo uvažovat o tom, že jsme brakem obklopeni ze všech stran. Z čeho nečišela rudá Hvězda, nenašlo v očích mocipánů milost. Nu, teď tady máme edici KOD, už vyšlo víc než 20 svazků, dostala i nový kabát, laminované obálky, ceny zůstaly nadále příznivé a náklady vysoké. Vyšla již i díla poplatná režimu, proč by si SNDK nemohlo dovolit malou revoluci. Zmíněná kniha vyšla před únorem 1948 několikrát, zpravidla pod názvem Duch prérie. Prérie se dnes nenosí, proto raději Llano Estacado, to nikomu nic neříká a cenzura je na to krátká. Román je třeba upravit. Tady dodávám, že právem. Mayovy romány potřebovaly redakční úpravu jako sůl. Originálu se jí nedostalo, nechť ji mají aspoň překlad.y mohu srovnávat – nyní již mám v knihovně nekrácený překlad téhož díla, je o polovinu obsáhlejší a také ukecanější. Román volně navazuje na již dříve vydané dílo Syn lovce medvědů. Propojen je několika postavami a motivem, soubojem se skupinou padouchů. V prvním případě to byli zlí indiáni Ogallalové, kteří od Maye nedostali nikdy milost a dokonce mu zavraždili Vinetoua, v tomto případě se jedná stakemeny, tyčkaře, tedy padouchy, kteří na planině tyčí přemístí tyčky jiným směrem a tím svou oběť zahubí hladem a žízní, aby ji mohli snadno oloupit. Nutno dodat, že Duch Llana Estacada se ani zdaleka nevyrovná jiným Mayovým románům, především pětidílné sáze Vinetou nebo Pokladu na Stříbrném jezeře. Najdeme zde až zbytečně mnoho postav, které se záhy začnou čtenáři plést, protože hrají jen epizodní role, setkáme se s nimi jen v jedné kapitole a pak už ne. Takovou postavou jsou třeba Juggle Fred nebo Ben New Moon. I postavy bratří nosálkou vidím jako zbytečné, tutéž roli by snadno sehráli Dlouhý Davy a Tučný Jemmy. Role Old Shatterhanda je, jak známo, nezastupitelná, ale May tady upouští od vyprávění v první osobě, to ale jistě jen proto, aby mohl pospat scény, jež se odehrály v nepřítomnosti jeho hlavního hrdiny. Ale tím kniha ztrácí ten pravý náboj a bezprostřednost. Dalo by se říct, že příběh Bloodyho Foxe je dobře propracovaný a jeho zášť vůči supům pouště je pochopitelná. Berme jako básnickou nadsázku, že se vždy trefí přímo doprostřed čela, a to dokonce i v případě člověka, který je na útěku (souboj hned v první kapitole). Motiv supů Llana Estacada se objevuje v Mayových románech ještě jednou, v příběhu muže bez uší (čtvrtý díl ságy Vinetou). Zdá se, že supů neubývá a rodí se jako kobylky, ale budiž. Samo Llano Estacado si zahrálo svou roli ještě v prvním díle románu o Old Surehandovi , který se (patrně pro jistý náboženský motiv) do KOD nedostal a vyšel česky až koncem osmdesátých let. Tam je skupina důvěřivých indiánů, dokonale znalých své krajiny (!) zahnána lstí do neproniknutelného kaktusového pole. Budiž, ale když jsem v Americe pozoroval kaktusy, tak rostly vždy tak daleko od sebe, že se mezi nimi pohodlně dalo nejen projít, ale i projet na koni. Ale to nevadí, May měl záplatku a Old Shatterhand potvrdil svou genialitu. Odpusťme Mayovi hloupoučkého černocha Boba, který láme svou otrockou angličtinu, tehdy prostě pohled na černochy nebyl jiný. Ale ten román se znovunalezenou matkou, ten není Mayových románů hoden, a navíc je tento happy end zcela zbytečný. Tvrdím, že tam, kde se objeví ženská, končí veškeré dobrodružství a začíná slátanina. Nutno podotknout, že efektně působí kapitola o hodině duchů, kdy se využívá Eliášova ohně i faty morgany k dosažení kouzelných efektů. Co se týče oázy v poušti, je dokonalým překvapením, že ji najde mladý evropský přistěhovalec, zatímco indiáni, žijící zde stovky let, o ní nemají ani tušení… Na závěr bych ještě něco podotkl k ilustracím Zdeňka Buriana. Použil zde poněkud odlišné techniky perokresby, takže své obrázky tvoří obloučkovitými tahy, což při pohledu zblízka trochu ruší. Burian tento román ilustroval již v předválečném období, ale pro toto vydání vytvořil raději perokresby v pevném přesvědčení, že jeho kvaše by !moderní“ tiskařské stroje nepřijaly právě s láskou. S touto teorií vystupuje i nakladatel Toužimský a Moravec, který tuto knihu vydal v 90. letech a použil oboje ilustrace. Měl pravdu, kvaše vyšly bídně. 4.2.2004 Josef Pecinovský


knížky z edice

Tecumseh I. - IV.

116. svazek edice KOD je svým rozsahem oatrně nejv

více »

Tecumseh I. - IV.

116. svazek edice KOD je svým rozsahem oatrně nejv

více »