Tři mušketýři I. - II.

obr

autor : Dumas Alexandre

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

První vydání 1958, 30 000 výtisků, viz výše. Druhé vydání 1968, 100 000 výtisků, prakticky ve stejné úpravě, odlišná barva obálky, viz vpravo. Snad nejznámější dílo, které se do edice KOD dostalo. Sice není určené dětem, ale vyspělejší třináctiletý čtenář si zde již nějaké to dobrodružství najde. Nejslavnější román Popisování děje by bylo házení hrachu na stěnu, ale předem upozorňuji všechny znalce filmových zpracování - toto jsou úplně jiné knihy než jste mohli vidět v kině! Ani jeden z filmařů totiž nemá takový dar invence jako Alexandre Dumas. Je to první dvojdílný román, který v KOD vyšel. V roce 1959 byla kniha červená, teprve v dalším vydání dostala modrý nátěr (proč, to mi nikdo nevysvětlí). Náklad byl ohromný, a přesto se kniha úžasně prodávala. První vydání nemám jen proto, že tehdy nebylo doma dostatek prostředků a než se nahromadily, tak byl celý náklad rozebrán. Teprve po pětatřiceti letech jsem se dostal na místa, kde se děj tohoto románu odehrával. Paříž se od té doby změnila, středověký střed města zmizel a byl nahrazen širokými bulváry. Zůstal Louvre, kde Anna Rakouská kula pikle s vévodou Buckinghamským za zády krále Ludvíka XIII. a zejména kardinála Richelieu. Louvru přibyla skleněná pyramida, ale to je jen malý detail. Palác zůstal, ale při prohlídce sbírek jen těžko mohl člověk odvodit, ve kterých místnostech vlastně Ludvík XIII. udělil d'Artagnanovi a jeho druhům památnou audienci. Na chodbách nepřecházely stráže v modrých kabátcích a s meči u boku, ale všeteční kustodi marně se snažící utišit hloučky Japonců, jásajících nad Monou Lisou. Myslel jsem si, že jiné stopy po třech mušketýrech v Paříži už nenajdu, a ono je vlastně všechno jinak. Nevím, co mě zavedlo na levý břeh Seiny, když tu mě doslova praštila přes oči modrá tabulka - "Rue de Férou". Zdá se mi to nebo je to sen? Tehdy jsem si nebyl jist, ale když jsem pak doma nalistoval příslušné stránky, mohl jsem číst: "Athos bydlel v ulici Férou, pár kroků od Lucemburského paláce." Ano, tady to bylo, Lucemburský palác je přece za rohem. Jsou ale ty domy dostatečně historické, aby stály už ve 20. letech 17. století? Nevím, raději jsem se neptal, ale tady někde bydlel ten důstojný šlechtic, to je přece jisté. Neříká nám pan Dumas, že se jednalo o historické postavy? Co je velice zajímavé a pro nás dnes možná už nepochopitelné - jak byl tehdejší život spojen s vírou. Když se mušketýři chtějí bít, najdou si k tomu místo - kde jinde než u klášterní zdi. Aramis je přece nedostudovaný kněz, který se k sutaně hodlá brzy vrátit. Když je potřeba ukrýt Constance, musíme do kláštera, jen tam je bezpečné místo. A kdo má nad tím všem dohled? Nejvyšší církevní hodnostář, sám pan kardinál. Dumas nejde na rozdíl od některých jiných pisatelů tak daleko, že by se zmiňoval o modlitbě na každém kroku (i když cítím jistý zásah cenzora). Ale i válka, do které se mušketýři po boku krále s chutí pustili, byla náboženská. Řekl bych, že všechny hlavní postavy jsou výborně charakterizovány, což neplatí ani tak o postavách skutečně historických, jež lze vidět jen schematicky (král, královna, Buckingham) a kde má autor svázané ruce, s výjimkou Richelieua, který je skutečně zlou a šedou eminencí v pozadí. Přiznám se, že jako dítě jsem ho nenáviděl a původně jsem si myslel, že stojí na opačné straně fronty, než můj rozum pronikl do politických souvislostí. Myslím, že nelze tvrdit, že by byl postavou zápornou, on skutečně držel Francii nad vodou v její pozici evropské velmoci. Vždyť si taky mušketýři budou po 20 letech stýskat, že tenhle kardinál (Mazarin) je jen ubohým odvarem v porovnání se starým dobrým kardinálem. Skvělá je mylady, typická ženská z nižší společnosti, která svou zášť proti celému světu dokáže geniálně prezentovat v kardinálových sluižbách a neštítí se ničeho: "Vše, co uřiní nositel tohoto listu, děje se na můj rozkaz a pro blaho země..." Netuší, že ji srazí na kolena a její rejdy zlomí skupina čtyř naprosto bezvýznamných mužů. Skvělý je d'Artagnan - ztřeštěný, odvážný, poblázněný, zamilovaný, a časem také rozvážný. Kouzelný je Athos, zejména když je zavřený ve sklepě. Úžasný je Porthos, pokud je na hostině u prokurátora. Neobyčejně tajemný a zádumčivý je Aramis, a přesto má známosti až na nejvyšších místech (mimochodem role jeho milenky paní de Chevreuse dětskému čtenáři unikne, zejména při prvním čtení). A k tomu přistupují čtyři svérázné postavičky mušketýrských sluhů, počínaje rozverným Planechetem a konče Bazinem, toužícím se stát kněžským sluhou, což mu bohužel stále není dopřáno. Přestože se jedná o román objemný, má úžasný spád a vlastně zadrhne na jediném místě - pět dní zajetí (závěr druhého dílu), kdy se snaží Dumas rozluštit psychologii budoucího zločinu a začíná tak čtenáře nesmírně nudit, aby mu to vynahradil v závěrečných kapitolách, kde dojde k soudu a k popravě. Jen bych podotkl, že poslední vražda, kterou spáchala mylady, byla naprosto zbytečná, a trochu mě nazlobila. Pravda, k té dračici to sedělo, ale tu nebohou Constance bych as


knížky z edice

Zima v kaňonu

Hrdinou Zimy v kaňonu, knihy současného amerického

více »

Tajemství starého venkovského sídla

Holandský, spisovatel Johan Fabricius je znám neje

více »