Stráž na Psí skále

obr

autor : Fiker Eduard

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Tento okamžik je v historii těchto stránek přelomem. Je to totiž poprvé, co se začínám zabývat knihami z obnovené edice. I když jsem si původně umínil, že svazkem 194 bude vše ukončeno a tuto hranici že nepřekročím, od samého počátku jsem se obával, že to nebude možné. A tak se také stalo, svazky obnovené edice na mne útočily ze všech strana dokonce i silně zlevněné, a důsledek je tady. První knihu z této série jsem přečetl na dovolené ve Spálově v srpnu 2005 a tady je výsledek – pojednání o knize Stráž na Psí skále: Tak jako kdyby to ani nebyl Fiker. Pravda, není to detektivka, ve kterých byl tento autor mistr, ale na této knize je zjevné, že ji napsal na společenskou objednávku v okamžiku, kdy měl hluboko do kapsy a potřeboval nějaký ten peníz. Příběh je šit horkou jehlou, je silně nepravděpodobný a velmi, velmi zdlouhavý. Už první problém vzniká s jeho časovým zařazením. Jak bývalo zvykem, není specifikováno, ale leccos se dá odvodit. Vše se odehrává na ranči, kdesi na Západě, ale nedaleko mexických hranic. Všichni nosí kolty u pasu, protože zákon není vždy po ruce. Ale šerif je pohodlný jezdit na koni, a proto si pořídil automobil. Hovoří se o ní jako o staré Fordce a je jí už 15 let. Nu, a teď počítejme. S koltem u pasu bylo na Západě třeba chodit v 80. až 90. letech 19. století, navíc to určitě nedělali všichni, ale pouze ti, kteří provozovali riziková povolání. Obyčejný honák si dle mého soudu asi jen těžko mohl pořídit drahou zbraň, neměl vlastně ani svého koně, toho mu pro práci půjčoval rančer. Nu, ale dejme tomu. Naproti tomu masovou výrobu automobilů spustil Henry Ford, nemýlím-li se, v roce 1912. pokud by šerif Devey koupil jeden z prvních modelů, odehrává se náš román v roce 1927… Pokud by měl šerif některý ze starších modelů aut, sklouzává vše tak k roku 1915, ale kde by vzal na tak drahé auto? (V závěru knihy se to dovíme.) A po čem vlastně tam kdesi v Texasu jezdil? Po cestách určených dostavníkům, po skalách a prérii? Těžko říct, k čemu Fiker ten automobil potřeboval. Poněkud lépe je rozehrán hlavní konflikt mezi psancem Quinnem Rackhamem a hlavním padouchem Ernestem Maltem. Jak už to bývá, na začátku vypadá rozložení rolí poněkud jinak, to je ale v pořádku. Důvodem, proč Albatros přistoupil k vydání této knihy, je jistě věk dalšího hlavního hrdiny. Syn zavražděného rančera, Ille Parish, je totiž patnáctiletý, a snad jako jediný pochybuje o Quinnově vině. Těžko říct. Zda jen on sám je schopen dát dohromady logickou úvahu – pokud jsou na místě vraždy dva lidé, je vrahem ten, kdo méně křičí? Je třeba připustit, že v krajině kolem Psí skály se nikdo nevyzná, snad ani sám autor. Opravdu, tady by to chtělo mapičku nebo aspoň situační plánek, jinak mohou desperádi i muži zákona pronikat na klíčová místa kudy chtějí a jak chtějí. Otázkou je, proč Quinn vlekl „uneseného“ Ille Parishe právě sem, kde mu hrozilo největší nebezpečí, protože se zde setkávala ta největší sebranka z celého okolí. Konflikt příběhu je standardní, neprávem obviněný se snaží očistit své jméno a padouch tak dlouho kuje své pikle, dokud není po zásluze potrestán. V tomto ohledu nepřináší Fikerův román nic nového. Děj kolem střetu obou mužů je snad až příliš složitý, ale to by zas tak nevadilo. Musím však podotknout, že kniha je jinak docela čtivá. Eduard Fiker, na rozdíl od jiných rodokapsových pisálků, umí psát. Jsou tu samozřejmě i dobrá místa, nejvíc jsem se pobavil v okamžiku, kdy Ille Parish přesně ve smyslu závěti svého otce, která nedovoluje Ernesta Malta propustit, přidělí bývalému správci ranče práci hlídání jalovic. Drama mezi oběma protagonisty je dobře rozehráno, čtenář by mohl dokonce uvěřit, že zločincovy záměry dojdou naplnění, nebo hlavní hrdina je těžce raněn nebo dokonce mrtev… Efektní je závěrečné drama a způsob, jakým Quinn donutí Malta k přiznání, ale rozhodl jsem se, že nebudu na těchto stránkách prozrazovat pointy knih. Poněkud neuvěřitelné mi ale připadá, že by se kovbojové rádi koupali, protože Rackhamova tůňka je hojně využívána a vybírá se tam pět centů… Ilustrace Zdeňka Netopila mi připadají až příliš moderní. Nerozpoznal jsem, jakou technikou jsou vytvořeny, dle mého soudu to jsou lavírované perokresby, aspoň tak nám to pan učitel v sedmé třídě vysvětloval. Ale mohu se mýlit.


knížky z edice

Mezi orlem a hadem

Lovit a fotografovat vzácné motýly v divoké přírod

více »

Quentin Durward

Podivuhodná dobrodružství, stateční a čestní hrdin

více »