Klapzubova jedenáctka

obr

autor : Bass Eduard

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Tato kniha vyšla v KOD dvakrát, a nikoli jednou, jak jsem mylně uvedl. Druhé vydání vyšlo v roce 1963 v pevných deskách z proužky v nákladu 50 000. U prvního vydání se lze rovněž setkat se svérázným logem, naštěstí ne na titulní straně, ale na zadní straně obálky. Motivem je tentokrát fotbalista. Chudý chalupník Klapzuba z Dolních Bukviček postaví fotbalové mužstvo z vlastních synů, ale do „třetí výkonnostní“ mohou až po třech letech tvrdého tréninku, kdy se v Praze utkají s mužstvem Hlubočep. Ale pak už jdou od úspěch k úspěchu - až porazí i slavnou Slávii. Začnou přicházet nabídky ze zahraničí a oni smetou mužstva severní Evropy. Čeká je utkání s nesportovními Španěly, ale táta naštěstí prohlédne podlé úmysly těchto soupeřů a oblékne syny do nafukovacích dresů - což je, mimochodem, i motiv později převzatý jedním pokračováním dětské „knihovničky“ Čtyřlístek (Zlatá hokejka). I když, pravda, tady už se jednalo o hokej. Po vítězství nad Španěly i Portugalci už v Evropě zbývá jen jeden jediný soupeř: Anglie, i ta je ale „rozmetána“ a sám Waleský princ přijíždí na dva roky do Bukviček, aby tu získal „tu nejlepší fotbalovou školu“. V Americe mezitím vymyslil jeden děd pohádku „o píšťalce dědečka bratří Klapzubů“. Starý Klapzuba se prý jako mládenec rozdělil v lese se stařečkem o chleba, načež mu na noc půjčil vlastní kabát. Druhý den ráno za to obdržel zlatou píšťalku pro štěstí a mohl začít soudcovat fotbal, byť pravidlům moc nerozuměl. Píšťalka totiž pískala sama - a jen v pravý čas. Klapzuba se tím pádem snadno stal nejspravedlivějším rozhodčím všech dob, každý ho chtěl a on bohatl. Inu, v dnešní době to zní až trochu neuvěřitelně, ba jako paradox. Měl jen ten problém, že „mu to pískalo“ občas i mimo hřiště, zato však vždy ve chvíli, kdy se někomu ubližovalo… Čím déle však chodil světem, tím poznával víc nepoctivostí, až se radši vrátil a… Narodil se mu právě tatínek nynějších Klapzubáků. Avšak s dědovou smrtí píšťalka zmizela. Klapzuba-otec přesto taktéž bohatne a nechá každému synovi postavit po domku. Ti však hrají jen pro zábavu. Přesto rodina vydělává, ale jednou… se před zápasem vydají Klapzubáci na výlet… a setkají se s malými fotbalisty. Nejstarší Honza Klapzuba je požádá o míč, ale slyší: „Ne, vy jste profesionálové, a proto s vámi nemůžeme hrát. My hrajeme pro čest a já, já s vámi nechci nic mít.“ Což je i vůbec první „porážkou“ Klapzubáků. Od té doby je přejde nadšení, přestanou vymýšlet nové triky a jejich styl se stane pouhým mechanickým návykem. Sportovní redaktoři právem píší, že už jsou Klapzubáci unaveni, a trvá nějakou chvíli, než na oko nevšímavý otec Klapzuba ze synů dostane, co je pravou příčinou jejich zasmušilosti, a než mu sdělí svá pevná rozhodnutí: přestat hrát pro peníze a začít vydělávat jako „normální“ lidé. A taky že hned slavně zorají vlastní fotbalové hřiště. V tom pomáhá i ministr zdravotnictví, anglický vyslanec a předseda Olympijského výboru. Osejí hřiště, začnou hospodařit. Tu přijde telegram: pozvání na mistrovství světa v Sydney. Váhají, nejstarší Honza je však uklidní: Do žní se vrátíme. Ale rozhodnou se, že už to bude opravdu jejich poslední cesta za slávou. V prvním poločase se jim v Sydney nedaří a poprvé ve svých životech inkasují gól. Do šatny odcházejí zcela zničeni, očekávají zde uklidnění od táty, ten však nikde, do šaten se vůbec nemůže davem dostat a přibíhá až na poslední chvíli, a to ještě s výčitkou. Právě ta však přiměje chlapce k tomu, že ze sebe vydají vše a zvítězí 9: 1. A POZOR. Až teď následují pasáže, pro které by snad tato kniha mohla být v KODu i právem. Parník Timor totiž na zpáteční cestě ztroskotá a jen některé členy posádky zachrání jiný parník Argo. Klapzubáky však ne. Táta totiž během katastrofy vytáhl z podpalubí kufr s nafukovacími obleky a jeho synové se pak stali na dvacet hodin… jakýmisi podivnými bójemi (o žralocích zřejmě Eduard Bass příliš nezauvažoval) a zachránili se až na neznámém ostrově. Usnou tu na kraji palmového háje. Když se probudí, jsou v rukou lidožroutů a o životy prý mají sehrát zápas s mužstvem Birimaratoa, ale bez míče. Nastoupí v gumových dresech, ty je opět ochrání, ohromení lidojedi prchnou a otec Klapzuba si vyžádá Birimarataoův souhlas s jejich krátkým slavnostním během. Jen dík tomu úskoku utečou k moři, kde seberou vesla z domorodých kánoí, nasednou do té největší - a uniknou. A jsou pak zachránění lodé Jellicoe ve chvíli, kdy mezi sebou klidně hrají vodní pólo. Napsal Ivo Fencl Ta naše jedenácka Je to zajímavé, ale edice se nerozjíždí nejlépe. Druhý svazek mezi Knihy odvahy a dobrodružství podle mého soudu totiž nepatří. Pravda, někdo může říct, že i fotbal je dobrodružství a k tomu, aby jej člověk hrál, potřebuje odvahu, ale myslím si, že edice KOD měla prostě směřovat jinam. Klapzubova jedenáctka je humoristický román a jeho reálie vyčichly a zmizely spolu s dobou, ve které byla napsána. Co si myslí dítě v padesátých letech o větě "Káďa si ani nebrnk"? Ještě kdyby tam tak byl uveden Masopust, prosím. Ale tím


knížky z edice

Zajatci pardálí soutěsky

Celkem tři vydání. První vydání 1959, 31 000 výtis

více »

Černý hřebec se vrací

zatím bez textu

více »