Odkaz lovce tajgy

obr

autor : Luskač Rudolf

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Výlet na Sibiř Tak tuto knihu znám už téměř 50 let. Dostal jsem ji totiž (patrně) k desátým narozeninám; na tu událost se už přesně nepamatuji, na knihu ano. Byl to tedy rok 1956. Ale dostal jsem tehdy trochu jinou knihu než jaká vyšla v roce 1981 v edici KOD. Především bylo v akci jiné nakladatelství, Mladá fronta. Autor i ilustrátor byli stejní, i počet stran, zhruba 250. Jenže – původní vydání mělo 24 autorských archů, což je zhruba 480 stran rukopisu, vydání v KOD mělo necelých 14 autorských archů, tedy 280 stran textu… Albatros ostatně v tiráži přiznává, že knihu českého autora „literárně zpracoval“ Jiří Sedláček. O nějakém literárním zpracování nemůže být řeč, pan Sedláček si prostě sedl ke stolu, vzal tužku a začal škrtat. Proč? Těžko, opravdu těžko vysvětlit. Luskačova kniha totiž žádnou literární úpravu nepotřebovala. To, co jsem jakž takž schvaloval u děl Mayových, nemá Luskač vůbec zapotřebí, on totiž opravdu uměl psát a na svém díle si dal docela záležet. Jsem ochoten tvrdit, že kdyby byl naživu, že by žádné úpravy svého románu nepřipustil. Podobně tomu je u Burianových obrázků. To, že jej jich podstatně méně, to jistě nikoho nepřekvapí. Nejhorší ale je, že novému vydání knihy chybí barevné přílohy, kterých vydání z roku 1956 nabízí osm. Burian o tom, že přílohy mít kniha nebude, patrně věděl, protože některé motivy, které v původních vydání byly na barevných přílohách, se nyní objevují v perokresbách v textu, což je příklad scény s medvědem na straně 145 nebo objev údolí v Surunganských horách na straně 233. Ostatně, srovnání obou ilustrací můžete najít, když si klepnete na odkaz. Poněkud jsem tady porušil svou zásadu a dávám na stránky víc obrázků z jedné knihy než je běžně zvykem. Ale opět zdůrazňuji – Luskačova kniha neměla zapotřebí žádných úprav a Burianovy obrázky teprve ne! A pokud se nakladatelství domnívá, že dětský čtenář by tak rozsáhlou knihu nepřečetl nebo nepochopil, pak je musím uklidnit. Přečetl jsem knihu v 10 letech a dodnes si pamatuji četné úryvky, ty už ale pochopitelně překryly vzpomínky z druhého přečtení románu. Kniha je mizerně zalomena. Na několika místech si vesele zbyly osamocené řádky, tedy to, čemu se nyní odborně říká „sirotci a vdovy“. Některé obrázky sedí na stránce tak, jako kdyby na ni ani nepatřily. Je to třeba případ hravého medvěda na straně 155. Snad v tom byl záměr, ale mě se spíš zdá, jako kdyby někdo nechal knihu vysázet učedníkovi, který neměl nechat obrázky obtékat textem. No a že občas byl nedostatek tiskařské barvy, to mě v 80. letech opravdu nemůže překvapit. Raději se vrátím k vlastní knize. Ta si určitě zaslouží víc pozornosti než práce národního podniku. Rudolf Luskač žil v Sovětském svazu; neřešme proč, prostě se tak rozhodl. Je proto logické, že jeho dílo musí být trochu načichlé poměry v této zemi, jež si poněkud idealizuje. Naproti tomu je dle mého soudu jeho kritika carského Ruska zcela na místě a i mně se dost příčí pokusy současníků považovat toto období za časy selanky a idyly. Rusko bylo koloniální mocností, o tom není sporu. Jeho kolonie se osamostatnily až v roce 1991, Sibiř ale zůstává pod ruským vlivem nadále. O tom, že by v Rusku existovala nějaká demokracie, si můžeme nechat jen zdát. Pokud tedy bojovník proti carismu Ivan Feklistov hovoří o dobách, kdy bude Rusko osvobozeno od útlaku, má nepochybně na mysli svržení cara a nastolení demokracie, a nikoli revoluci komunistickou, ke které v roce 1917 došlo jaksi navíc. Dobovým reáliím opravdu nelze uhnout, podlehl jim i Luskač. Kriminální zločinci, bažící po zlatě, kteří málem zhatili celou výpravu, jsou vydáváni za obdivovatele starých pořádků a nepřátele socialismu. Je to tak poněkud jednodušší než připustit, že by se v sovětském Rusku mohli vyskytovat zločinci jaksi normálního charakteru. Tím jsem se vypořádal s politickým pozadím románu. Dílo je částečně románem a částečně i reportáží. Rudolf Luskač na Sibiři pobýval dlouhá léta (viz jeho kniha Revír bez hranic), zná tamější poměry a mnohé z toho včlenil i do této knihy. Především jsou tu vzdálenosti. Cestu do Vertlovky líčí málem jako idylku, ale bylo třeba jet několik tisíc kilometrů vlakem, potom přes 500 kilometrů autem (tato silnice na současných mapách existuje) do Aldanu (místy v knize zmíněn jako Aldansk?) a nakonec dalších 300 kilometrů, teď už terénem, do Vertlovky; tuto osadu už moje mapa neposkytla. Obdivuhodná je ochota lidí, kteří neznámého muže prakticky na pořádání svezou. Mám opačnou zkušenost ze sovětské země. Když nám cestovní kancelář nepřistavila na letiště autobus, ukecali jsme jiného řidiče, aby nás odvezl do našeho hotelu za 1 rubl od každého. Vyklopil nás před hotelem a rychle zmizel. Případ málem vyšetřovala milice – kdo to byl, jak se jmenoval, jaké bylo čísla vozu, jak se mohl odvážit… Jsme svědky toho, jak lidé na Sibiři hospodařili. Hospodářství je extenzivní, jak jeden z protagonistů tvrdí, a měl nepochybnou pravdu. Bohatství Sibiře se zdálo nevyčerpatelné. Je známo, že u extenzivního hospodaření zů


knížky z edice

Švýcarský robinzon

Wyssův Švýcarský robinzon patři ke klasickým dílům

více »

Swanssonova výprava

Příběh, odehrávající se na konci druhé světové vál

více »