Trosečníci v řece meteorů

obr

autor : Broszkiewicz Jerzy

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

V literární tvorbě vynikajícího polského spisovatele Jerzyho Broszkiewicze zaujímá tvorba pro děti a mládež významné místo. Česky dosud vyšla polopohádková, poloutopistická knížka pro děti Velké, větší, největší. Nyní dáváme starším dětem do rukou jeho nejpopulárnější sci-fi román, Trosečnici v řece meteorů. V Polsku zatím vyšel v pěti vydáních, ve statisícových nákladech. Děj nás zavádí do devátého století „první kosmické éry", která se počítá od doby, kdy první lidská posádka ze Země přistála na Marsu. Všecky planety sluneční soustavy jsou již hospodářsky využívány, nastává období, kdy jsou vysílány první stanice k průzkumu Mléčné dráhy. Tento rok se má stát prvním rokem další nové éry, neboť netrpělivé lidstvo se rozhodlo překročit práh „vlastního domu" a vydat se na výzkumy dalších galaxií. Na jedné umělé planetě o průměru padesáti kilometrů žije skupina vědců, která podniká průzkumy v kosmoletech Alfa a Beta. Přijedou za nimi jejich děti, aby tu strávily prázdniny: patnáctiletý Saturňan Ion a dvojčata Alek a Alka, která pocházejí ze staré vlasti, Země. Planeta je dokonale vybavena všemi technickými, a tedy i přírodními zázraky na způsob miniaturního ráje, ale děti se tu pomalu, ale jistě začínají nudit. V okamžiku, kdy si to uvědomí, dochází ke katastrofě: Průzkumná planeta s jejich rodiči havaruje v řece meteorů. Základna sice pomocí svého supermozku vypracovává plán na jejich záchranu, ale děti jsou nuceny neprodleně jednat a užívat při tom i vlastního rozumu a vůle. Velkou pomocí je jim v této krizové situaci i Ionův pěstoun, robot-ochránce Robík. Vzrušující Broszkiewiczova kniha dosáhla světového úspěchu právem. Conradovsky spojuje dobrodružný děj s myšlenkovou hloubkou. Na napínavém příběhu dokazuje, že i v době závratné techniky bude vždycky třeba lidského rozumu, vůle, citu i mravních kvalit. A že některé problémy nevyřeší za člověka ani nejdokonalejší kybernetický obvod. Z anotace na zadní straně desek. Vesmír naruby Další sci-fi, tentokrát z polské kuchyně. Je to příběh čtyř dětí (či spíš tří dětí a jednoho robota) z kosmické stanice vzdálené 10 miliard let od Země. Tedy zatím jsme se v KOD dostali nejdál, i když si myslím, že rekord to nebude. Datování je tentokrát zcela přesné, běží rok 862 od přistání člověka na Marsu. Kdy přistál člověk na Marsu, to se můžeme jen dohadovat, ale volným odhadem a jednoduchým propočtem lze usoudit, že dle našeho letopočtu se jedná o asi rok 2900. Jistě uznáte, že jako specialista na sci-fi nemohu na autorovi nechat nit suchou, a to také udělám. Samotné těleso kosmické stanice Primus Explorator má průměr 50 kilometrů. Z kontextu jsem pochopil, že v prostoru, který by mohl obývat přinejmenším milion lidí, vegetují několik dospělých a čtyři děti. Mírně řečeno, zavání to plýtváním. Proč všichni dospělí odletí na průzkumnou výpravu a na stanici nezůstane ani jeden z nich, to mi bude na věky záhadou. Je tady jediný důvod – autor potřeboval, aby tam děti zůstaly samy, ale to jaksi neobstojí. Přestože má tato stanice 50 kilometrů v průměru a váží jistě miliony tun, přesto je nepochybně dutá a na jejím povrchu je gravitace prakticky nulová. Věru, zajímalo by mne, jak tam děti mohou provádět jakýsi záhadný sport podobný bruslení a přitom nedoletět do volného prostoru, a navíc jak to může s klidným srdcem sledovat robot, aniž by se pokusil dát aspoň krátké bezpečnostní školení. Z jistých náznaků jsem pochopil, že je osídlen Saturn. Nic proti tomu, ale on je vážně osídlen přímo Saturn a nikoli jen jeho měsíce. Pomineme-li fakt, že povrch této planety je prakticky plynný, v lepším případě kapalný, musíme vzít přece jen v úvahu podstatně vyšší gravitaci ne na Zemi. Nu což, osadníci se tu cítí jako ryba ve vodě. Z dalšího kontextu plyne, že takto jsou osídleny všechny planety, tedy i Jupiter. To už je silná káva. Pokud to udělá Simak *), má proto dobré zdůvodnění – konverzi lidí ve Skokany – ale Broszkiewicz tady s námi hraje falešnou hru. Naši hrdinové jsou v okamžiku poplachu přeneseni do centra stanice na vzdálenost 20 kilometrů. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se tak nestalo během dvou vteřin; o nějakém teleportu nebo nulovém prostoru přitom není řeč. Loď Alfa odstartovala ráno z kosmické stanice, aby se za několik hodin dostala do potíží. Celkem běžné téma, ale čtenář nutně znejistí, když se doví, že v daném okamžiku se tato loď pohybuje spolu s meteorickým rojem rychlostí 100 000. V dalším odstavci se zdůrazňuje, že se jedná o údaj uvedený v kilometrech za sekundu. Nu, a pak tu máme samotný meteorický roj, který si podle popisu musíme představit jako souvislý blok bahna, které brání v odletu. O rychlosti tohoto roje už jsem se zmínil. Nu, a pak je tady onen pojem meteor. Podotýkám, že to je pojem, který se plete skoro všem, vždy a za všech okolností. Tak především – meteor je atmosférický jev, jinak též padající hvězda. Na okamžik se rozzáří, přeletí částí oblohy, a zhasne. Jako meteor. To, co z kosmického tělesa, jež proniklo do naší atmosféry, dopadne na zem, je


knížky z edice

Černý šíp

První vydání 1959, 40 000 výtisků Druhé vydání 196

více »

Trosečníci v řece meteorů

V literární tvorbě vynikajícího polského spisovate

více »