DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Knud Rasmussen

o knížce | recenze | obrázky

Knud Rasmussen (1879-1933) byl vynikající polární badatel. Byl synem dánského pastora, usazeného v Grónsku, a po matce kolovala v jeho žilách také eskymácká krev. Celý svůj život zasvětil studiu Eskymáků, jejich historie, způsobu života, hmotné i duchovní kultury. Na svých nesčetných výpravách do severního Grónska, severní Kanady, na Aljašku i na Čukotku (kmen Čukčů je nejzápadnější kmen Eskymáků) nashromáždil řadu cenných vědeckých poznatků a podařilo se mu a jeho spolupracovníkům zmapovat rozhodující část severního Grónska, takže z mapy světa zmizelo další bílé místo. Ve svém vyprávění o životě a díle K. Rasmussena soustředila autorka pozornost především na jeho dvě první grónské cesty (1907 a 1917) a pak na jeho největší výpravu za kanadskými Eskymáky, kterou podnikl na začátku 20. století. Podařilo se jí neefektně zachytit všední, namáhavou práci badatele světového významu, který svůj život nezasvětil honičce za rekordy, ale vědě, poznání života a kultury přehlížených Eskymáků. V knize najdeme také doklady toho, jaké bohatství u nich našel; neboť autorka využívá každé příležitosti, aby do textu své knihy zařadila pohádku, legendu, píseň nebo kouzelné zaříkávání Eskymáků a tak své vyprávění, plné zajímavých faktů, oživila a učinila ještě zajímavější. Z anotace na zadní straně desek. Až na dálný sever Nemám rád zimu. To je stav, který se právě odehrává venku. Už čtyři týdny mrzne, až padají střechy. Nu a právě do tohoto nechutného počasí jsem si schystal četbu knihy, jež se celá odehrává za polárním kruhem, namísto abych otevřel nějaké to jarní osvěžení. Nu což, musím se s tím nějak poprat. Nedávno v soutěži Riskuj položil Jan Rosák rafinovanou otázku, kdože přešel se saněmi Grónsko. Už nevím jak dál byla otázka specifikována, ale to už není důležité. Nu, automaticky jsem ze sebe vypálil (jen tak do rozsvícené obrazovky) slova Fridtjof Nansen a čekal jsem, jak mě moderátor pochválí. Nu, nepochválil mě, odpověď zněla jinak. I do této soutěže proniklo jméno Knuda Rasmussena. Budiž mi útěchou, že to nevěděl ani jeden ze tří soutěžících, Nu, zastyděl jsem se a vytáhl jsem z knihovničky značně omšelý svazek, který už v ní mám asi tak deset let a ještě jsem jej nikdy pořádně neotevřel. Kniha Knud Rasmussen ve mně tak trochu evokuje vzpomínky na knihy Nikolaje Čukovského. Ten psal jednoduchou a nikoli románovou formou o slavných mořeplavcích. Tento svazek KOD je podobného ražení, opět to není životopisný román v pravém slova smyslu, opět mi to připadá jako deník výpravy podaný ve zjednodušené úpravě, tentokrát ovšem pro děti poněkud starší, protože Gilesová píše přece jen o něco kultivovaněji než pan Čukovskij. Sledujeme osudy Knuda Rasmussena od dětství až do jeho smrti, ale ve skutečnosti se autorka soustředila na čtyři výpravy. Slavný Dán žil už jako dítě v Grónsku a stýkal se tam s eskymáky, takže se není co divit, že si výtečně osvojil jejich jazyk a poznal jejich zvyky. Tento fakt se mu později výborně hodil a tím, že s Eskymáky bez problémů dorozuměl, měl ohromnou výhodu před všemi ostatními polárními badateli, kteří museli k domuluvě používat rukou nebo hledat tlumočníky. V první popisované výpravě byl Rasmussen ještě jen řadovým členem, ale právě znalost jazyka mu dávala před ostatními účastníky ohromné výhody. Ostatní tři popisované výpravy už Rasmussen vedl. První dvě vedly napříč severními oblastmi Grónska, kde bylo třeba urazit více než tisícikilometrové vzdálenosti s psím spřežením po ledě. Poslední výprava, rozložená do několika let, vedla po celém severním pobřeží Ameriky od Grónska až k Beringově úžině. Rasmussen byl především etnograf, a pokud paní Gilesová čerpala z jeho deníku, pak se není co divit, že se v knize zabývá především eskymáckými kmeny a způsobem jejich života. Kniha nám rovněž podává četné báje a pověsti vyprávěné mezi Eskymáky. Bohužel o samotném pochodu v ledových pustinách se toho dovídáme dost málo, i když samotný krutý osud dr. Wulffa by vydal na román. Je to škoda, protože já sám jsem přesvědčen, že děti by přece jen víc zajímala krajina a útrapy, které zažili polárníci za dlouhého pochodu, i když nutno dodat, že popisy eskymáckého života nepostrádají na zajímavosti. V knize najdeme i dvě mapy. Krom toho, že jejich základní vlastností je nepřesnost, jsou letmé obrysy pevniny doplněny tečkovanou čarou, což by měly být patrně trasy výprav. Při zvoleném měřítku dosahuje síla této čáry zhruba 500 kilometrů. Není zřejmé, odkud kam se pochodovalo, na první mapě jsou patrně zobrazeny obě výpravy, ale nedovíme se která je která, a mapa třetí výpravy znázorňuje jen obrovskou změť čar. A přitom Albatros v té době disponoval rukou Jaromíra Vraštila, který četné knihy doprovodil přesnými a názornými mapami. Proč teď byla situace jiná, to zůstane patrně hádankou. Ilustrace Josefa Žemličky mnohdy znázorňují etnografický materiál nebo lidové kresby eskymáků, až potud jsou v pořádku. Ale nechápu, proč se jinak máme dívat na anatomicky zrůdné figury skládané do krajiny postrádající perspekt