Magnetová hora

obr

autor : Laurie André

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Příliš mnoho fantasie pohromadě Když jsem tuto knihu četl před pětatřiceti lety, nebyl jsem z ní právě nadšen. Musím připustit, že ani paměť si nedovolila zapamatovat si toho víc než jméno autora a jakousi záhadnou postavu skřeta. Proto jsem teď přistupoval k novému přečtení s nedůvěrou, připraven svazek kdykoli odložit. Kupodivu, nebylo toho zapotřebí. André Laurie byl současníkem Vernovým a jak víme, několikrát se podílel i na jeho tvorbě. Je proto také někdy k tomuto slavnému spisovateli připodobňován, ale nutno dodat, že jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje. Typickou ukázkou těchto rozdílů je i tato kniha. Verne by totiž nepřipustil, aby jeho kniha byla vědecky nevěrohodná. Vždy pilně prostudoval všechny podklady, které byly dostupné, a na jejich základ dal vznikat svému dílu. Pravda, dopustil se nepřesností i velkých omylů, ale většina jich byla dána právě nedostatečným stavem poznání v době, ve které psal. Namátkou bych mohl jmenovat přeskakování z jedné planety na druhou pomocí balonu, čehož se verne dopustil v románu Na kometě. Je dobře známo, jak se Vernovi nelíbil Wellsův cavorit, kterážto hmota vynesla díky odstínění gravitace hrdiny románu První lidé na Měsíci do kosmu. „Ukažte mi ten cavorit,“ žádal slavný Francouz. André Laurie si také vymýšlel, což by, jak víme z Wellsova příkladu, nevadilo. Cavorit je ve sci-fi přípustný, pokud se o jeho principech nehovoří příliš do hloubky. I Laurie si tedy vymyslel antigravitaci, a létá s její pomocí jak nahoru, rak dolů. Až sem tedy v pořádku. Kde je tedy problém? Laurie začal popírat vědu tam, kde to nebylo možné, protože to odporovalo současnému stavu poznání. Již sto padesát let před napsáním této knihy objevil Isaac Newton svůj slavný gravitační zákon, v němž dokazuje, že každá, i sebemenší částečka, musí mít gravitaci úměrnou její hmotě a že takto působí na všechny ostatní částice v kosmu. Nu, a naši hrdinové se odvážili pochybovat o tom, zda Měsíc vůbec má nějaké gravitační pole, a jedním dechem dodávají, že tam, kde není magnetické pole, nemůže být ani gravitace. To není myšlenka nějakého ztřeštěnce, ale váženého vědce. Nu, a když se dovíme, že odtržená část zemského povrchu, dopadnuvší na Měsíc, si vzala svou gravitaci s sebou, a proto právě zde máme 1 g, zatímco všude jinde se cítíme lehcí jako ptáci, propadneme čtenářské depresi. Přitom Laurie se bez těchto podivných „vědeckých“ úvah mohl docela snadno obejít! Co zde tedy jinak zbylo? Mladý geniální vědec Norbert Mauny (jak jinak než Francouz), který právě objevil způsob, jak přitáhnout Měsíc k Zemi a tak získat jeho suroviny. Sličná a bohatá dívka jménem Gertruda Kersainová, jež si s Norbertem padne do oka, jak už to v těchto knihách bývá. Srovnání – svazek 011, Hvězda jihu. Zajímalo by mne, proč pro svou odvážnou hrdinkou zvolil Laurie typicky německé jméno. Trojice podvodníků, ustavivší podvodnou akciovou spolčenost s úmyslem vysát z akcionářů jejich vklady; v roce 1969 nebylo slovo tunelář ještě známo. Všichni tři dopadnou velmi nedobře. Pan Kensail, francouzský konzul v Suákinu a později v Chartumu, otec Gertrudy, a jinak v celku postava nepodstatná. Sir Frederick Coghill, baronet, majetný člověk, jehož peníze se hodí, a nakonec i záhadná postava s rozsáhlými pravomocemi. Tyrell Smith, Coghillův komorník, neuvažující a proto prý typický britský sluha, který dokáže výpravu v poušti utýrat žízní, jen aby se jeho pán mohl vykoupat, a později ve snaze zamezit malému neštěstí spustí neštěstí velké. Doktor Briet, lékař, Kersainův švagr, až příliš tlustý pro nějaké sportovní výkony. Virgill, Maunyho sluha, až příliš nenápadný, ale nakonec se přece jen ožení. Fatima, Gertrudina služka. Kaddúr, nejlepší postava celého románu, záhadný černý a také bílý trpaslík, disponující schopnostmi takřka nadpřirozenými a proměňující se postupně z postavy zcela záporné v postavu naprosto kladnou, až ušlechtilou. Ač jsem se toho obával, dokázal jsem při četbě sledovat děj od začátku až do konce a jen zřídka se mi podařilo vystupující postavy zaměnit. To bylo zejména v začátku knihy, kdy se během prvních tří kapitol na čtenáře vyřítila desítka osob, a vyspělý čtenář dobře ví, že žárná postava nemá být zbytečná, což se Lauriemu ne vždy s úspěchem daří. Autor zasadil děj románu do konkrétního prostředí, a proto všude kolem probíhá právě Mahdího povstání. Mladý vědec se bláhově domnívá, že se o politiku starat nemusí, ale nakonec se, jako obvykle, mýlí. Proto tu máme také válečné scény, ale dle mého soudu knihu jen zbytečně prodlužují. A tak si nakonec můžeme říci něco o výletu na Měsíc. Pokus o přitáhnutí Měsíce dopadl totiž přesně naopak, když nejde Měsíc k hoře, musí hora k Měsíci. Zajímavé, že po celou dobu cesty byli všichni v bezvědomí, takže nikdo neví, jak dlouho se na Měsíc letělo. Poněkud za vlasy přitažený je i návrat, kdy Mauny řídí svou loď, aniž by měla jakákoli okna… Naskýtá se tu ještě otázka startovního okna, které bylo přesně 14 hodin před západem slunce na Měsíci. Proč právě v tuto dobu, to už se ned


knížky z edice

Salvator I. - II.

Romány Alexandra Dumase poskytují čtenáři vždy zno

více »

Tecumseh I. - IV.

116. svazek edice KOD je svým rozsahem oatrně nejv

více »