DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

informace popis

knížky z edice

ID	název knížky	spisovatel	nakladatel

Vojtěch Cach 7. 8. 1914 Vídeň – 30. 9. 1980 Praha Do Litomyšle se jeho česká rodina vrátila po první světové válce. Cach maturoval v osmnácti v Pardubicích a stal se novinářem hraničářského týdeníku Chebské hlasy. Po vojně byl ale i nezaměstnaný a roku 1944 totálně nasazen. Prchl a po zbytek války se skrýval. Po osvobození se stal agitačním referentem Ústřední rady odborů. Od roku 1946 byl zásobovacím referentem Severočeských hnědouhelných dolů. A potom jejich kulturně propagačním referentem. Co vše se pod touto (také) zástěrkou skrývalo, by mne samotného zajímalo. V „Kristových letech“ se pak „konečně“ i stal „něčím víc“, totiž šéfredaktorem novin Sever v Ústí, tiskového to orgánu Strany. Už od roku 1948 však byl pouze redaktorem ústecké ústředny ministerstva informací: oficiálním donašečem, interpretoval bych to. Od roku 1955 žil v Praze a jeho kariéra zaznamenala nový nástup. Roku 1956 byl jmenován šéfredaktorem měsíčníku Divadlo, k čemuž měl bezpochyby ty nejlepší předpoklady. Ani ty nestačily, takže se stal roku 1961 spisovatelem z povolání. Ale roku 1969, to mu bylo už pětapadesát, se stal znovu redaktorem (Tvorby). Pak byl pro změnu dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov (1970-1974). V letech 1947-1977 napsal osm rozhlasových her. V letech 1972-1973 i dvě televizní hry. „Reportážně výrobní“ rozhlasová hra DS 70 nevyjíždí (1947) byla nejprve upravena pro Realistické divadlo, načež ji roku 1951 zfilmovali. Jde tu o gigantické uhelné rypadlo v mostecké pánvi, které nahradí 4000 dělníků, ale ještě předtím je sabotováno. Druhý motiv je tvořen tím, že v Praze žijící žena rypadlo opravujícího ing. Marka pochopí, že se musí přesunout za ním do pánve. Zde mu pomáhá, sabotéři na opravené rypadlo zaútočí podruhé a jsou zneškodněni. Jde o vůbec poslední film Vladimíra Slavínského, který však při práci na této hrůze zemřel. Václav Březina udělil ve svém Lexikonu tomuto snímku NULA bodů. Cachovy tendenční hry a knihy jsou ilustrativní, postavy schematické. Naplňoval pouze tehdejší představu o socialistickém realismu v rámci komunistické ideologie. Tímto způsobem i mapoval dějiny sociálních zápasů proletariátu nebo Mnichov. Když zeslábl zájem o tyto pseudovize, utekl Cach ke knížkám pro děti. Propracoval se ale zpátky k próze pro dospělé. Podle historičky Evy Šormové ulpívá Cachova próza na „povrchním záznamu dějů a jednání postav a postrádá hlubší myšlenkovou dimenzi.Charakteristickým rysem je zvýšená dialogičnost, která osciluje mezi banalitou a křečovitou jadrností. Z díla: Dům na zeleném svahu (nevydaná hra podle předlohy A. Sadlmayerové, uvedena 1947), Hornická komedie (nevydaná hra, uvedeno 1949), Čas nestačí člověku (1949, reportáže o hornících), Duchcovský viadukt (1950, hra), Mostecká stávka (1953, hra), Růžena Kalafová (1954, hra), Příběh plukovníka adamity (1956, hra), Proč táta nepíše? (1956, povídky pro mládež), Tajemství Anny Marie (1958, próza pro mládež), Náklad do Hamburku (1959), Neústupní (1960, soubor 3 už vydaných her), Kateřina (1961, hra), Slavnost v Harlemu (nevydaný muzikál, uvedeno 1961), Chlapec s klíčkem (1965, próza pro mládež), Kdo přijde pro kořist? (1968, román), Člověk v kleci (1968, próza), Bledá tvář měsíce (1970, prózy), Na druhé straně plotu (1970, próza pro mládež), O koho se hraje (1973, hra), Přicházím za tebou (1973, próza), Oheň v zádech (1975, hra), Praskot ve větvích (1978, próza), Zatmění slunce (1979, próza). Posmrtně byla Cachovi vydána ještě próza Stanice Minerva (1986).