DK

FRANCIS BRET HARTE (1836-1902) - jeden z nejslavnějších amerických spisovatelů XIX. století, autor úspěšných povídek, které za jeho života pronikaly do nejvzdálenějšfch koutů světa, básník, diplomat, ale též naprosto neúspěšný dramatik a romanopisec, obyčejný poslíček telegrafní společnosti, nešikovný lékárník, který téměř zabil pacienta, a smolařský redaktor, který musel prchnout před čtenáři. Když jej Mark Twain nazval na prahu 70. let minulého století nejslavnějšfm mužem Ameriky, netušil, že právě ta veliká proslulost jej zahubí. Zatím, podobně jako Charlese Dickense při jeho cestě Spojenými státy počátkem let padesátých, Breta Harta při jeho turné transkontinentální železnic( po Americe vítaly a oslavovaly davy informované telegrafy o každé hodině jeho putování. Byla to vrcholná cesta jeho kariéry, ale znamenala zároveň konec. Autor, který Americe a celému světu vytvořil sugestivní obraz Kalifornie a jejich svérázných charakterů zlatokopeckých dob svého mládí, podlehl lákavé nabídce proslulého bostonského časopisu The AtlanticMonthly a přijal obrovskou sumu 10 000 dolarů ročně jen za přislib, že bude pro časopis psát povídky nebo verše nebo cokoli, k čemu jej jeho tvůrčí nutkání inspiruje. Bohužel tou dobou se již nejen Kalifornie jeho mládí téměř k nepoznání změnila a stala se spíš poklidnou zemědělskou oblastí, ale především se proměnil sám Bret Harte: studna jeho inspirace jako by byla vyčerpána. Redakci The Atlantic Monthly začaly dosti rychle unavovat Hartovy výtvory rozmělňující se značnou příměsí sentimentality někdejší úspěšná témata a smlouva na deset tisíc dolarů se již neobnovila. Hartova finanční situace vypadala stále neutěšeněji, přestože mu jeho jméno vždy zaručovalo odbyt i komerčně podbízivé tvorby. Když roku 1902 zemřel v Londýně, zanechal na dvacet svazků literárního odkazu nerovnoměrné hodnoty, avšak obsahující jádro, které mu přese všecko zaručilo místo mezi klasiky americké literatury kdesi na cestě k vrcholům Marka Twaina nebo Jacka Londona. Přestože budeme jeho osobnost navždy spojovat s barvitou atmosférou dob zlaté horečky, kdy se do Kalifornie hrnuly nejrůznější živly opojené představou amerického snu o okamžitém zbohatnutí a o možnosti popadnout své vlastni štěstí za zlaté rohy, neodpovídala Hartova osobnost žádnému z oněch rázovitých charakterů z jeho děl v poloze onoho otrhaného sympatického drsňáka zlatokopa užfvajicího kalifornský nemytý a nečesaný jazyk. Harte byl spiš typem uhlazeného džentlmena, který si našel pro svou pestrobarevnou a morálně často tak problematickou směsici kalifornských charakterů zvláštni laskavý a chápající přístup. Na Západ do San Franciska připlul se sestrou za ovdovělou matkou jako osmnáctiletý mladík. Nečekal ho tu žádný zvláštní úspěch ani jako učitele, ani jako redaktora. Zato zkušenosti z nové kalifornské skutečnosti zlaté horečky se mu hrnuly bohatou měrou do tvůrčí zásobárny jeho talentu, ať' to bylo v jeho přechodných zaměstnáních ozbrojeného průvodce dostavníků převážejících peníze a zlato, nebo učitele či zpravodaje místních novin v táboře. Potkalo ho tu to nejvzácnější, co se může spisovateli stát: poznal své postavy přímo v terénu, v drsném životě zlatokopeckých táborů, v jejich stanech, srubech, po hospodách a na rýžovištích. A tak se jeho zásluhou dostali do americké literatury nefalšovaní přestavitelé amerického lidu, kteří mohli sice připadat čtenářům s jemnějším vkusem, vypěstovaným třeba četbou Nathaniela Hawthorna nebo fantaskních příběhů Edgara Allana Poea, jako vulgární a urážející, ale nicméně to byly postavy vonící americkou, přesněji řečeno kalifornskou zemí: zlatokopové, kočí z dostavníků, kteří museli zvládnout číhající bandity, dobrodruzi, zahaleči a příživníci, prostitutky, lidé mimo zákon, lidé společností vyhoštění i příslušníci jiných ras, kteří se sem táhli v naději, že si polepši nejen hmotné, ale také společensky. Hartovy povídky chytily Ameriku za srdce. Ty ranější zůstaly dodnes klasickými díly americké a světové literatury: Štístko Tábora křiklounů, Zavržení z Poker Hatu, Plukovník Starbottle a krásná žalobkyně, Hoteliér od Velké strouhy a jiné a jiné. V průběhu let došlo v hodnocení povídek Breta Harta k paradoxnímu obratu. Zatímco povídka Štístko Tábora křiklounů v době svého vzniku (1868) údajně šokovala a byla označena jako umění, které pokřivuje realitu a činí ji daleko horši, než skutečně je, dvacáté století naopak Hartovi vyčítá jeho sentimentální přistup k oněm drsným, tvrdým charakterům, jejichž vnější slupka skrývá často až nepravděpodobně citlivé jádro. Hartovy morálně na první pohled problematické charaktery se často v důsledku síly okolností rázem proměňují a dávají zazářit svému čistému, pečlivě skrývanému nitru. Je pravda, že se v jeho příbězích mnohdy s jistou menší pravděpodobností, nebo dokonce nepravděpodobností můžeme setkat, ale v autorově postoji se skrývá právě cosi z oné až naivně čisté víry v dobrého člověka a jeho nesmrtelnost, jakou tak často objevujeme u Charlese Dickense. A tato p