DK

21. 11. 1902 – 3. 3. 1961 „Hlavní postavy jeho příběhu, inspektor T. B. Corn a dobrodruh Ted Brent jsou podány tak, že by je Fikerovi záviděl i Edgar Wallace.“ Z knižní záložky, 1947 Fiker se narodil a zemřel v Praze. Byl z učitelské rodiny. Otec se po ztrátě sluchu stal úředníkem. Roku 1920 Fiker odmaturoval na reálním gymnáziu a po osmi semestrech opustil studia strojního a elektrotechnického inženýrství. Zároveň však studoval jazyky a hudbu, kterou si začal přivydělávat. Byl kapelníkem studentského orchestru. Rok pracoval v Anglii. Po návratu se stal houslistou v divadle Rokoko a v tehdejší Velké operetě, na což vzpomeňme třeba při pohledu na Oldřicha Nového čtoucího zaujatě detektivku v budově Státní opery a roli hudebníka Emila - ve filmové parodii Fantom Morrisvillu aneb Píseň děsu (1966)… Fiker je jedním z mála zakladatelů naší detektivky a býval znám jako Český Edgar Wallace. Tomu se místy přiblížil jak stylem (byť rozvleklejším – a i když trochu napodoboval i Francouze Maurice Leblanca), tak plodností - aspoň tedy zpočátku. Jen v letech 1934-1935 stačil vydat tucet románů… a mezi pouhými dvěma roky 1938-1939 dokonce čtrnáct! Za celý svůj krátký život pak Eduard Fiker vytvořil přes osmdesát knih, pět filmů a čtyři divadelní hry… Jeho ženou byla - od roku 1936 - herečka Lola Innemannová. Hry psal také pro rozhlas. Již od poloviny třicátých let se věnoval jen psaní. Byl výtečným vypravěčem a disponoval i kombinačním talentem. Detektivka proň byla jako stvořena. Dynamicky fabuloval, nechyběla mu vynalézavost a hodně se naučil i jako překladatel z angličtiny. Je mj. i autorem české verze jednoho z románů se Svatým z pera Leslie Charterise! Jen v letech třicátých zvládl Eduard Fiker vychrlit na čtyřicet dobrodružných románů, westernů i detektivek z prostředí Angle, USA (včetně Aljašky) a Kanady. A takřka ve dvaceti případech - už od prvního románu Ochránce nebohých - jsou jeho kriminální díla propojena postavami inspektora Scotland Yardu T. B. Corna a jeho protihráče, věčně mu unikajícího lupiče Teda Brenta. V několika parodických románech vystupuje ještě autor detektivek Ludva Láce. Ani to není vše, neboť některé knihy EF možná tajně spolunapsal se svým bratrem Janem Fikerem – a ty pak podepsali je jmény E. Crosny nebo Thomas Poulter. Není to doloženo, nicméně zvučné a britsky znějící příjmení si Fiker měnit nemusel – na rozdíl od řady svých kolegů. „Pokládám za štěstí, že mé vlastní jméno zní víceméně anglicky, takže je můžu používat jako literární,“ napsal o tom do Rozruchu, ale už brzy se prosadil i detektivkami umístěnými do českého prostředí… V letech 1937-1945 redigoval knižnici Knihy nové generace a od devátého čísla byl - v letech 1938-1944 – byl redaktorem edice Rozruch - až do jejího zániku (vycházela od roku 1937). „Kdo rozumně myslí, nebude potírat přirozený lidský zájem pro romantismus, protože by to byla sisyfovská práce, ale pomůže jej usměrňovat,“ vyzval na těchto stránkách - a v jiném článku „Proč píši detektivky“ pokračuje: „Snaha po literární detektivce je marná. Vývoj té dobré se totiž bere zcela odlišným směrem a Dostojevského Zločin a trest pro ni naprosto není příkladem. Existenci detektivky je nutno pochopit jako odrůdu literatury a nikoli jako její zrůdu!“ V parodickém románu Čichač (1944) nechal Fiker člověku transplantovat psí čich – a hrdina díky tomu odhalí pachatele loupeže. Tím se EF definitivně vřadil i do galerie autorů science fiction (což poprvé už Společností věčné punčochy). Ve svých příbězích z amerického a kanadského prostředí se zase až nápadně přiblížil kvalitám Zana Greye a Jamese Olivera Curwooda… „Jako spisovatel ve svém kontextu prestižní dokázal přežít i epochální zlom okolo roku 1945 a podílel se na proměně detektivního žánru pro nové kulturní podmínky,“ konstatovali Pavel Janáček a Michal Jareš ve svazku Svět rodokapsu (2003). Bylo to tak. Fiker, po válce scénárista státního filmu, však svou wallaceovkou produktivitu přece jen snížil… a zemřel zcela nečekaně a uprostřed práce v pouhých 58 letech. „Mezi hořejšími deseti tisíci opravdové inteligence shledáme překvapující počet přátel lehké epiky, zvláště pak dobrodružné,“ obhajoval se. „A nehodí-li se akademickému malíři štětka na bílení, nebude si jistě kvůli tomu hned myslit, že je štětka zavrženíhodný a zbytečný předmět, který jen kazí jeho plátna.“ DÍLO: Zděšenci (1932-nevydáno) Malíř srdcí (1932-nevydáno) Ochránce nebohých (1933, 1947, 1970) Bílý kříž (1934, 1946) Černé údolí (1934, 1947) Černý vichr (1934) Morová sedmička (1934, 1991) Noc na Arnwaysu (1934, 1968) Šest nesmrtelných (1934) Třetí bůžek. The House on the Eight Mile (1934 v časopise Světozor) Bratři ztracených úst (1935) Dech šibenice (1935) Světlo z pekla (1935, 1947) Voskový les (1935, 1970) Zlatý úsměv (1935, 1971) Černý blesk (1935-1936, knižně 1937, 1940, 1991) Nejdřív já! (1936, 1970) Neklopit! (1936) Stráž na Psí skále (1936, 1991, 2002) Mrtvý zvon (1937) Papírová hora (1937) Prodavač pokání (1937) Slaná růže (1937) Žena se zobákem (