Stevenson Robert Louis

autor napsal tyto kn�ky :

Černý šíp

Knihy odvahy a dobrodružství

Dva muži na druhou

Karavana knihy

Ostrov pokladů

Velká ilustrovaná edice nakladatelství Toužimský a Moravec

Poklad na ostrově

Knihy odvahy a dobrodružství

Poklad na ostrově

Karavana sešity

informace popis

knížky z edice

ID název knížky spisovatel nakladatel
Jaký byl? Prý obdivovaným, vítaným společníkem pro svou čarovnou vitalitu a neutuchající činorodost. Šlo ovšem o křeč, nemoc - a nebyla sama. Kvůli tuberkolóze nakonec doputoval až do jižních moří. A všude prý s sebou nosil dvě knihy. Buď jednu četl, anebo do druhé psal. Muž využívající čas, jako by tušil, jak málo mu ho bude vyměřeno (1850–1894). „Umění žít znamená zahrát dobře i se špatnou kartou,“ napsal. V mládí si kupodivu stěžoval na nedostatek fantazie. Ve skutečnosti mu stačil detail a jeho představivost se rozběhla. A psal „ekonomicky“, nikdy se neopakoval. Ale ty knihy spojuje nenapodobitelný, zcela osobitý styl, jímž zpracovával nová a nová témata. „Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli,“ dodává. Byl skeptik? Snad, ale věřil, že i krajně nepříznivým a „osudovým“ okolnostem musíme čelit s energií i vzdorem - a žít naplno. Což pro něj znamenalo „vznášet se na modrém nebi“. V pětadvaceti potkal ve Francii o jedenáct let starší americkou malířku, matku tří dětí. Ta pravá? „Určitě,“ byl si jist – a našla u něj útěchu po ztrátě nejstaršího ze svých svých synů. Stevenson v devětadvaceti „utekl“ rodičům, kteří ho odsoudili, opustil přátele, kteří mu tím pádem přestali rozumět, a dojel jsem si pro Fanny až do Ameriky. „Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost,“ jako by napsal právě o tom. A manželství samo - podle něj? „Přátelství uznané policií a dlouhá konverzace přerušovaná hádkami, ba pole bitevní. Je k němu třeba odvahy, leč té třeba i k chladnému a opuštěnému stáří.“ Podle své ženy byl i on sám dost chladný - a rezervovaný. Do Skotska ale přivezl také jejího syna Lloyda - a díky tomu máme dnes Ostrov pokladů. A přece rukopisy, které předtím posílal z Kalifornie s nadějí na otištění, prohlašovali doma za nepodařené. To až když s malým Lloydem jednoho deštivého namalovali mapu dalekého ostrova, dostavil se nejen nápad, ale i příběh. Když Lloyd vyrostl, Robert Louis Stevenson s ním literárně spolupracoval např. i na románech Tajemný sud a Vrak. „Asi na mně musí opravdu být něco vadného, protože jinak bych nebyl tak populární,“ komentoval svůj úspěch v dopise příteli, známému spisovateli Henry Jamesovi, který však kupříkladu Stevensonovo manželství pokládal za velmi šťastné a „tak romantické, jako by je on sám popsal v některé ze svých knih“. Dodnes si přesně pamatuji, na kterém místě zahrady mi v dětství matka poprvé vložila Ostrov pokladů do rukou a jak nedůvěřivě jsem si prohlížel „ohavné“ Tichého ilustrace (pro děti rozhodně ne ty pravé). Nicméně jsem začal číst… a od té doby je Lou (tak mu prý doma říkali) můj. I vím, jak správně pojmenovávat kapitoly, aby to znělo: „Černý pes se objeví a zmizí.“ Začali jsme si tenkrát s kamarády hned hrát na piráty a hulákali slavný popěvek „na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, johohó, ať teče rum“ a dodnes mám v oblibě testy jako: „Na koho křičel umírající Flint? A co chtěl přinést?“ Že právě rum, ví ovšem každý. Ani mě také neuniklo, nakolik Ostrov pokladů láká k doplnění. Co se např. stalo právě s lotrandem Černým psem, když se plavby nezúčastnil? To mi hlavou věru vrtalo. A vidíte, plno kluků si už přede mnou říkalo totéž a pár z nich se později i pera chopilo, takže jen u nás vyšla minimálně dvě přímá pokračování Ostrova a dokonce jeden „nultý“ díl, kde se dočteme, jak se tam ten poklad dostal. To už mě ale nadchly další Louovy knihy: „Za svého londýnského pobytu získal ve všem dokonalý princ Florizel z Bohemie roztomilostí svých způsobů i uváženou štědrostí oblibu u všech tříd. Byl za normálních okolností vždycky klidný a díval se na svět asi tak filozoficky, jako oráč na poli, nicméně měl v sobě větší smysl pro život dobrodružný a excentrický, než jaký mu byl rodově určen, a občas, když měl špatnou náladu a v žádném londýnském divadle nehráli nic legračního, a když roční doba nebyla vhodná pro sporty, v nichž nade všechny soupeře vynikal, zavolal k sobě svého důvěrníka a podkoního plukovníka Geraldina a poručil mu, aby se přichystal a že večer půjdou mezi lid.“ Tak začíná Klub sebevrahů, zdařilá to parafráze orientálních příběhů Tisíce a jedné noci, přesazené mistrovsky do „Bagdádu na Temži“, tedy Londýna. I Oscar Wilde prý o princi Florizelovi vždycky hovořil jen jako o postavě reálné a existující! A Louovy knihy dokazují i další: že materiál sám o sobě není ničím. Často se mu ovšem stávalo, že si vypůjčil výrazy i témata od jiných. Florizela třeba ze Shakespearovy (taky půjčovatel!) Zimní pohádky. Vytýkali mu, že píše podle osvědčených vzorů a sám že nemá co říct. „Zjednodušujete, až se vám vytrácí něco ze skutečné složitosti života. Každodenní věci pomíjíte či nahlížíte jen očima vlastní imaginace… a uzavíráte se do zpola vysněného světa.“ Snad. Ale bez toho už by to nebylo můj a váš a… Ivanin Lou Stevenson, jehož jeho vlastní svět zaměstnával ve snech všude. I na cestách, protože i ty jako by mu v útěku před realitou pomáhaly („svůj stín máš v sobě i na cestách“, píše). Stevenson n

knížky z edice

Sobi táhnou

Příběh se odehrává na dalekém severu, na sever od

více »

Dobrodružství Toma Sawyera

Zlaté staré časy na Mississippi Bylo 19. června 20

více »